Na skok do Íránu aneb výstup na Damávand - 5671m

19. - 27. 07. 2016

Letos jsem plánoval, že se konečně podívám do peruánských Cordillera Blanca. Jenže jsem plánoval až jsem to přeplánoval a nakonec už to nestíhal časově, ceny letenek vystoupaly nahoru atd. Bylo tedy potřeba rychle vymyslet náhradní cíl, na který bude stačit týden dovolené. Rozhodování mezi Elbrusem a Damávandem vyhrál ten druhý, takže se po osmi letech podívám do Íránu.
Za míle se mi podaří ulovit letenku přes Istanbul do Teheránu, z čehož mám radost jen chvíli, protože nejdřív v Istanbulu na letišti dojde k teroristickému útoku a následně 2 dny před mojí cestou ta lapálie s vojenským pučem. Nicméně nakonec letím a ve čtyři ráno jsem vysazen na letišti Imáma Chomejního v Teheránu. Vyřizuju vízum. Před osmi lety to byla mise ho získat, dnes spíše otázka peněz (75 EUR). Měním peníze (za asi 150 EUR dostávám několik miliónů riálů - balík stotisícových bankovek) a po krátkém spánku na letišti beru taxi do centra. Ubytování mám v hostelu (7 Hostel - mohu doporučit) kousek od náměstí Enghelab. Probdělá noc má za následek, že místo výletu na vrchol Tochal severně od města, se svalím na pohovku a celé dopoledne spím. Později odpoledne pak razím trochu okouknout známá místa - Ferdowsi, Vali Asr, bývalá americká ambasáda... Vztahy mezi Západem a Íránem se za těch 8 let uvolnily a s tím i ubylo antiamerických motivů maleb na zdi ambasády. Zbyla již jen Socha Svobody s lebkou a nápis "Down with USA".
Druhý den ráno beru taxi na východní bus terminál Tehran Pars, odkud odjíždí busy směr Kaspické moře. Hádka s taxikářem o cenu, pak koupě lístku směr Amol a za půl hodiny odjezd. Cesta k vesnici Polour trvá jen něco přes hodinu. Jsem vyklopen u hlavní silnice a poprvé vidím Damávand, který se tyčí nad vesnicí. Mladý kluk se mi nabízí, že jede nahoru a hodí mě k chatě íránské horské federace asi 2 kilometry za Polourem. V chatě mě hned stáhnou o 50 USD za permit (Íránci nic neplatí, cizinci pak oněch 50USD).

   

Kompletní galerie fotek je zde

Naštěstí je tu Íránec s Íránkou, kteří akorát jedou směr BC, tak se s nima můžu podělit o džíp, který stojí 1 milión (asi 25 EUR). Za chvíli vyrážíme. Nejprve ještě po asfaltce, pak už pěkně pomalu po prašné cestě. Jízda pak končí v místě zvaném Goosfand Sara, které je zároveň takový damavandský base camp. Místo nic moc - bordel, koně, ovce, kozy, slepice, husy... mešita, obydlí pastevců a malý obchůdek se základními potravinami. Kousek nad kempem najdu relativně přijatelné místo na stan. Zbytek odpoledne relax a kochání se výhledem na pohoří Alborz. Kolem deváté, Už za tmy, přijíždí další Íránci a někteří z nich se rovnou vydávají na pochod k vrcholu!
Následující den to všechno balím a natěžko mě čeká 1250m výškových metrů nahoru do C1 - Bargah Sevom. Slunce pálí a i přes výšku přes 3000m je šílené vedro. Na cestě spousta Íránců - chození po horách je tu velmi populární a výstup na Damávand je něco jako národní sport. Obvykle se to z BC do C1 chodí 4 hodiny, ale mě to trvalo téměř 5. Holt stále ještě únava z cesty plus ta výška. v C1 je starý "bunkr", o kus výš chata Bargah Sevom a pod ní plácky pro stany. Rozbíjím tábor a jdu se mrknout do chaty. Na vstupních dveřích mě potěší nálepka české vlajky a na ní napsáno Jičín, Czech Republic. Chata vypadá zvenku lépe než je tomu uvnitř - taková studená kamenná kopka. A navíc se tady obsluha snaží okrádat cizince. Chci čočkovou polívku a prý 20 USD. To nestojí ani pod Matterhornem, chlapče. Za mnou Španěl chce to samé a prý, že včera stála dolar a půl. Obsluha "zlevňuje", že prý 2 polívky za 20 USD. To už se do něj obujeme, tak kapituluje a prodává porci za dolar a půl. Odpoledne se vedle mě utáboří Belgičani, kluk s holkou, dáme se do řeči a prokecáme celý večer. Po západu slunce teplota pěkně klesá a je čas jít spát. Bohužel zjišťuju, že tak nějak nemám čelovku...

   

Kompletní galerie fotek je zde

Vstávám kolem půl pátý, docela pozdě, ale není tu sníh, tak není třeba to hrotit půlnočním startem. Rychlá snídaně a po pátý vyrážím za svitu ledky v mobilu :-). Cesta v serpentinách docela rychle nabírá výšku a za chvíli jsem v 4500m. Travers a výšvih vpravo na hřebínek, po kterém se pokračuje až někam do 4800m. Následuje východ slunce a pro osaměle stojící sopky typický dlouhý stín vržený do kraje. Moje tempo postupně klesá pod 300 výškových metrů za hodinu a v 5100m u ledopádu Yashar Abkhi přichází první krize. Krátký skalní výšvih mi dává první lekci z kyslíkového dluhu. Pauzuju, energy gel, carbo bonbóny a hodně pití. To půjde. Za chvíli se otvírá pohled až k hlavnímu vrcholu. Nevypadá to daleko :-). Pokračuju dál, ale od 5350m je to se mnou nevalný. Pořád dávám přestávky. Doženou mě Belgičani, dodávají mi morální podporu a pak mažou dál nahoru. Doslova se doplazím na jižní předvrchol (5505m). Už jsou tu pěkně cítit (smrdí to jako zkažený vajíčka) ony sirné výpary. Těch posledních 150 výškových metrů je doslova nekonečných. Chvílema je moje tempo snad čtyři, pět kroků a pauza. Navíc je s ohledem na nadmořskou výšku až neuvěřitelný vedro a jsem rád za každý zafoukání větru (obvykle to je na vysokých kopcích naopak). Promotám se vrcholovýma skalkama a konečně jsem u tý správný, kde se akorát fotí skupinka Íránců. Výška na barometru 5669m, GPS 5655m. Po 20 minutách a obligátním vrcholovém foto se dávám s jednou Íránkou na sestup. Část se dá sjet po písku a sněhu, ale dole po kamenech to jde pomalu a sestup do C1 je nekonečný. V chatě dáme společně jídlo a ona běží dál dolů - večer potřebuje v Teheránu stihnout letadlo do Mashadu... Dojdu ke stanu, Belgičani rozvalený před stanem. Všichni tři toho máme dost, tak zůstáváme ještě jednu noc v C1 a společně sestoupíme až následující den.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Ráno bouráme kemp a s plnou polní jdeme dolů. Na Goosfand Sara čekají džípy na odvoz dolů. Jsme široko daleko jediní potencionální zákazníci na odvoz dolů a džípy musí dolů, jinak nikoho dalšího nahoru nevyvezou. Smlouváme cenu, ale prý ne. Buďto milión nebo nic. Tak nic, tak pojedeš dolů prázdný a nevyděláš ani riál anebo si počkáš do pozdního odpoledne. My zatím půjdeme zadarmo pěknou pěšinkou dolů k silnici. To také činíme a za hodinu a něco chůze jsme u silnice mezi Reyneh a Polourem. Po necelé minutě čekání nám zastavuje pick-up, takže naskakujeme na korbu a uháníme do Polouru. Ještě poslední výhledy na kopec a už jsme ve vsi. Pokoupíme něco k jídlu a jdeme k hlavní silnici se pokusit stopnout autobus jedoucí směr Teherán. Bohužel v Polouru není oficiální zastávka a všechny busy od Kaspického moře směr Teherán jsou plné. Domlouváme se tedy s postarším Íráncem a za 800 000 se vezeme až do Teheránu na autobusák Pars.
Do centra jedeme busem, na náměstí Ferdowsi se loučím s Belgičanama a jedu o kus dál na Enghelab a zakotvuji ve stejném hostelu (mimojiné protože tam mám uskladněny věci :-). Do důkladné sprše začíná proces odprašování prakticky všeho - batoh, boty, trika, kalhoty... Večer pak po 3 denní pauze k jídlu chello kebab s rýží (jak taky jinak v Íránu) a ty jejich lahodný čerstvý ovocný džusy.
Mám do odletu 3 volné dny, které jsem chtěl původně využít na výlet do 450 kilometrů vzdáleného Esfahanu, jenže je tam 45 stupňů a tak dávám přednost relaxu a poznávání zapadlých koutů Teheránu, kde je přeci jen příjemnějších 39. Po třech dnech pak odlet přes Istanbul do Vídně a nočním busem do Prahy. Khoda hafez Iran...