Po 12 letech odpytlený Grossvenediger

5. - 6. 6. 2015

Grossvenediger mi na seznamu nevylezených kopců visel rekordně dlouho - celých 12 let. První pokus byl v létě 2003 ještě s Adventurou, pak na jaře 2006 a po 9-ti leté pauze nastal čas Venediger ze zapytlovaného seznamu vymazat. Na jaře se dávám dohromady s Pavlem a domlouváme výstup na Grossvenediger, který musíme z důvodu tragického průběhu jara dvakrát posunout a vyrážíme tedy až první červnový víkend.
Někdy kolem čtvrté odpoledne nabírám kluky (ještě se přidal Martin) v Plzni a dál pokračujeme jejich odzkoušenou trasou přes Domažlice, v Německu po B20 a kus pod Salzburgem pak vjíždíme do Rakouska. Poté již jen přes Zell am See do Mittersillu, odkud pokračujeme tunelem Felbertauern, vedoucím pod hlavním alpským hřebenem, a po jedenáctý jsme v cíli - na parkovišti za Hinterbichlem v dolině Virgental. Uléháme do spacáků a snažíme se něco naspat.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Vstáváme v půl sedmý. Následuje rychlá snídaně a balení báglů. Kluci jsou rychlejší, tak vyráží nahoru. Ja jdu až o něco později a sakra mi to nejde. Nohy jak z kamene, nějak nemůžu chytit tempo... Počasí je ale parádní, obloha vymetená a od 2000m si užíváme pohledu na krásně zasněžený Grossvenediger a okolní vrcholy. Za dvě hodiny a kousek jsme u stále zavřené chaty Johannis Hütte. Následuje trochu prudší stoupání po hřebeni, loukách, sněhových polích až někam do 2700m, odkud už je vidět zbytek cesty až k chatě Defreggerhaus. Prakticky celé je to ještě pod sněhem a teď odpoledne se to nepříjemně boří. Po šesti hodinách jsem konečně u chaty - dneska mi to opravdu nesedlo.
Daří se mi prosadit brzký start, takže budík nás před třetí ráno žene ven ze spacáků. Dáváme rychlou snídani a v půl čtvrtý razíme za svitu čelovek a úplňku nahoru. Sníh v noci nezmrznul, takže to zas bude brodění ve sněhu. Vyhoupneme se na hřebínek nad chatou a o dvě doliny na severozápad můžeme pozorovat koncert blesků. Dojdeme do 3150m, kde přelézáme na ledovec.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Mírným táhlým stoupáním projdeme pod stěnou Rainerhornu a následuje stoupání do sedla Rainertörl. Těsně pod sedlem nás zastihne svítání. Pohled směrem k vrcholu Grossvenedigeru ale moc optimistický není - vrchol se halí do mraků, které se na hlavní alpský hřeben valí od severu. Zároveň začíná solidně foukat. Co to zase je? Nějaká neočekáváná fronta? Kluci jsou rychlejší, tak jdou vpřed a já se pomalu sunu po platu k vrcholu. Od 3550m je to bohužel v mlze a tak to vydrží až na vrchol. Takže výhledy k Benátkám se konat nebudou. Rychle se vyfotíme u vrcholového kříže a mažeme dolů. V sedle rozhodujeme, co dál, protože jsme chtěli ještě vyběhnout na Rainerhorn, ale bohužel se to všechno halí do mraků. Nějaké lození v mlze vzdáváme a jdeme dolů.
Na chatě jsme v devět ráno a rozhodujeme se to zabalit už dneska. Za zhruba 3 a půl hodiny to v poklidu sejdeme k autu a razíme domů. Na večer jsme v Plzni a o další hodinu později jsem pak v Praze. Úkol po 12 letech splněn...