Jarní výstup na Jebel Toubkal - 4168m

13. - 15. 4. 2012

Cestu za africkým sněhem začínám pozdně večerním letem z Prahy do Milána. Let probíhá v italském stylu (tzn. bordel) a v Miláně dosedáme s hodinovým zpožděním, což mi až tak nevadí, protože odlet do Marrakéše je až v šest ráno. V odletové hale nacházím pěkné místo na přespání a budím se až před pátou ráno. Dám se trochu dohromady, proběhnu pasovkou a v šest odlétám směr Maroko. Letíme přes ještě solidně zasněžené Alpy, pak usínám a budím až když je vidět o poznání méně zasněžený Vysoký Atlas.
V Marrakéši přistáváme v sedm hodin místního času (hodinky si posouvám o 2 hodiny zpět). Následuje trocha byrokracie s vyplněním příletových karet, pak pár minut na pasovce a jsem venku. Ještě měním peníze (kurz je na letišti překvapivě dobrý a žádný poplatek; to na Ruzyni k tomu mají sakra jiný přístup) a jdu čekat na bus do centra. Taxikáři se snaží, prý za 500 dinárů mě odvezou až do Imlilu. V osm přijíždí airport autobus, platím 30 MADů a za půl hodiny jsem v centru města. Jdu se podívat na známé náměstí Djemaa El Fna, projdu ještě celkem liduprázdné ulice, koupím si něco k snídani a vodu a jdu hledat sdílené taxi do Asni. To se mění ve více jak hodinu dlouhou detektivní práci, protože na všech stanovištích mi tvrdí, že do Asni nic nejezdí, ale že mě tam odvezou za x set dinárů. Nakonec, když jeden z taxikářů vidí, že se mnou kšeft nebude, tak mě posílá na správné stanoviště asi 300 metrů jižně od náměstí Foulard. Nakonec místo sdíleného taxi s místníma, jedu se starším párem z Finska přímo do Imlilu za 240 MADů za celé auto. Chvíli po výjezdu z Marrakéše už jsou vidět zasněžené vrcholky Vysokého Atlasu. Později začíná silnice stoupat do hor a před polednem jsme v Imlilu - 1715m.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Hned se na mě sesypou místní naháněči a cpou mi všechno možný, ale mojí jedinou starostí je přebalit batoh, dostat do sebe nějakou energii a vyrazit. Na záda beru až příliš lehký batoh a začínám stoupat vesnicí nahoru. Všude spousta Maročanů - atrakcí jsou nedaleké sezónní vodopády. Za nimi začíná cesta docela prudce stoupat a během 10 minut jsem ve vesnici Aremd. Následuje krátký sestup k mostu přes řeku a dál víceméně po rovině kolem posledních několika baráků až k širokému kamenitému řečišti. Za ním se jde opět do kopce a poté se dlouhým mírně stoupajícím traverzem dojde až do poutního místa Sidi Chamcharouch - 2350m. Zde dávám odpočinek, dokupuju vodu a kochám se pohledem na soutěsku, kterou se teď valí spousta vody.
Nad Sidi Chamcharouch cesta v serpentinách celkem rychle nabere výšku, ale od 2500m je to opět mírně stoupající táhlý travers dolinou, což mě pomalu ale jistě ubíjí.Ztrácím na tempu a až před šestou hodinou večer jsem u chaty. Všude kolem ještě leží sníh a je zima. Hned u vchodu si mě odchytává chatař, prý jestli mám rezervaci. Že by bylo plno to nevypadá, ale rezervaci mám, takže mi je hned přiděleno místo v lágru. Nakonec tam spím zcela sám, protože na chatě je všeho všudy 15 lidí. Dole v jídelně se mi ještě před večeří daří usnout. Jídlo je ale výborný - něco jako čočková polévka a marocký tajine s kuřetem. Porce se prakticky nedá celá sníst. Následuje ještě dezert a mátový čaj a mám problém vstát od stolu. Platím chatařovi za nocleh, půjčuji si mačky a trekové hole (nic nemám, přiletěl jsem jenom s kabinovým zavazadlem :-) a ještě se s ním stihnu chytnout kvůli snídani další den ráno. Chci vyrazit brzo, protože jak se do sněhu opře slunce, tak z toho bude krupicová kaše. Chatař, že jsem se zbláznil, že za tmy vyrážet nemůžu, že dolezu na jiný vrchol nebo zabloudím a snídaně, že bude až v 6:30. Nakonec ho dotlačím na pátou ráno a jdu si lehnout.
Celkem jsem pochyboval, že snídaně v těch pět bude, ale překvapivě ve čtvrt na šest mi na stole přistává jídlo a čaj. Sníh je teď ráno zmrzlý, ale stopa je krásně vyšláplá a dá se jít bez maček. Před sebou nevidím žádné další lidi, ale chvíli po mně vycházeli z vedlejší chaty Neltner dva lezci. Asi do 3500m se stoupá celkem prudkým svahem, rychle se nabírá výška a otvírá se krásný výhled na čtyřtisícovky na protější straně údolí. Později se mírně stoupá po sněhu na pravé straně kotle pod sedlem Tizi n' Toubkal (3940m). Obával jsem se davů lidí, ale kromě těch dvou, zatím nikde nikdo. Kousek pod sedlem končí sníh a jde se jen po šotolině, místy po písku a jak svah nabírá sklon, tak to celkem ujíždí. Půjčit si na chatě hůlky byl dobrý nápad. Jsem ve 4000m a výšku cítím maximálně tak, že se trochu zadýchávám - aklimatizace zcela bez problému. Ve 4050m dávám pauzu a dožene mě lezec (holka z UK), co byl celou dobu kousek za mnou. Prohodíme pár vět a jdeme dál k vrcholu. Ve 4100m nás konečně dostihnou sluneční paprsky. Dělám přestávku na focení, takže nakonec na vrchol přicházím ten den jako druhý.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Z chaty to mělo trvat 4 až 4 a půl hodiny a já to dal za 2 a půl hodiny. Nechápu, kde se ve mně ta energie vzala. Výhledy z vrcholu na okolní kopce (Ras Ouanakrim, Timezguida nebo Afilla) jsou parádní, ale dál v nížině směrem na severozápad k Marrakéši a východ k Ouarzazate je opar. Angličanka po chvíli začíná sestupovat, takže mám vrchol celý jen pro sebe. Nakonec tady posedím celou jednu hodinu. První lidi, stoupající k vrcholu, potkávám až kousek nad sedlem Tizi n' Toubkal. Někteří z nich jsou docela vyčerpaní - je slyšet nepěkný AMS kašel a proběhne i jedno zvracení. Sníh trochu změkl, ale zatím se to neboří a sestup je tak rychlý. V jedenáct jsem na chatě, beru si zbytek věcí a venku přebaluju batoh. Pak začíná dlouhý sestup do Imlilu. Za 3 hodiny jsem tam a moje nohy toho mají dost. Z vrcholu Toubkalu to byl sestup o 2600m.
V Imlilu jsem hned nasměrován do absolutně přecpanýho mikrobusu směr Asni, kde následuje přímý transfer do sdíleného taxi do Marrakéše, kde jsme za asi 45 minut divoké jízdy. Pomalu se sunu směr Djemaa El Fna, Medina a hostel, co jsem si rezervoval. Bohužel mám na zádech batoh, což působí jako mucholapka na naháněče do hotýlků a další otrapy. Trochu bloudím v uličkách Mediny, ale nakonec se mi podaří můj guesthouse najít (krásně schovaný v malé slepé uličce). Dávám sprchu a razím na více než živé náměstí Djemaa EL Fna něco pojíst a popít čerstvý pomerančový džus, který tu všude prodávají.
Další den ještě projdu centrum města, omrknu místní pamětihodnosti a odpoledne jedu na letiště. Místo busem nakonec jedu s jedním Francouzem taxíkem za stejný peníze. Na letišti měním zbylé MADy, následuje pasová kontrola, security a odlet směr Berlín. Let trvá přesně 4 hodiny a v půl jedenácté večer dosedáme na stařičkém letišti Berlin Schönefeld (otevření nového letiště Berlin Brandenburg bylo již x krát odloženo a zprovoznění je v nedohlednu). Jdu do druhého patra a ulehám na lavičce. Po třetí ráno pak jedu nočním busem do centra a pěšky jdu na nádraží Ostbahnhof. K snídani kupuji kebab a limču a nastupuji do obstarožních vozů ČD. Ve 4.53 se dáváme do pohybu a po deváté hodině jsme v Praze. Toubkal trip je u konce - bylo to krátký, ale dobrý.