Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

týden na Kavkazu - výstup na Kazbek 5047m


4. - 11. 9. 2012

Kazbek byl v plánu už loni, ale nevyšlo to, tak to zůstalo jako cíl na letošní rok. Poprvé jsem to Blažejovi nadhodil někdy začátkem dubna, když jsme plánovali červnové Švýcarsko. Koncem července pak bylo definitivně rozhodnuto, že na samotném začátku září jedeme. Sladit dovolenou a letenky do Tbilisi, kdy jeden z nás letí z Prahy a druhý z Paříže, nebylo úplně snadné. Nakonec se to daří vyřešit letem s Turkish z Prahy a s Bělorusama z Paříže a oba platíme jen něco málo přes 300 eur za zpátečku.
Z Paříže to letí už odpoledne, tak ještě v kanceláři na flightradar24.com sleduju, jak si letadlo s Blažejem na palubě pěkně letí přes Německo a ČR do Minsku. Ještě dopíšu emaily, vypnu notebook a jedu na letiště. Po odbavení stíhám jídlo v nové letištní kantýně a po sedmé večer následuje odlet směr Istanbul. Let probíhá bez problémů a přistáváme na čas. Projdu letištní obchody a jdu si lehnout na již prověřené dobré spací místo vedle gatu číslo 206.

   

Před šestou ráno začíná na letišti ruch, takže vstávám, zajdu si na snídani a přesouvám se ke gatu, z kterého mi to letí do Tbilisi. Odlet opět na čas a letadlo je téměř plné. Nejprve letíme nad pevninou, pak nad Černým mořem a následuje průlet nad Gruzií. Sedím na "správné" straně, takže v dálce vidím Elbrus a po chvíli i náš cíl - Kazbek. Gruzínskou pasovou kontrolou doslova proběhnu a chvíli na to si na pásu sbírám svůj batoh. Ještě měním peníze na gruzínské lari a jdu na bus směr centrum. Hned kousek od letiště ale stavíme, protože silnice je zablokována dvěma luxusními SUV a řidiči se rvou. Řidič busu jde ven a snaží se to urovnat, abychom mohli pokračovat v jízdě. To se nakonec daří a jedeme dále směr centrum. Volá Blažej, že sehnal bombu na Campingaz. Sice byla drahá, ale aspoň máme provozuschopný první vařič. Z autobusu se postupně stává dobytčák a maximální počet pasažérů je překročen minimálně o polovinu. Na konečnou stanici u hlavního nádraží se nám ale dojet nepodaří, protože u náměstí Tavisupliebis Moedani do nás nabourá taxík a musíme vystoupit. Naštěstí je přes ulici stanice metra, tak jedu přímo do stanice Didube, kde máme domluvený sraz. Blažej už tam čeká, dorazil před pár minutami, takže časově to klaplo výborně. Na místním trhu dokupujeme vodu a jídlo a jdeme hledat maršrutku do Kazbegi. Projdeme prakticky všechna stanoviště a až snad na tom posledním stojí dodávky, co jedou naším směrem. Nakládáme batohy a usedáme. Cesta celkem ubíhá, ale za Gudauri mizí asfalt, takže cestovní rychlost značně klesá. Kdysi silnice byla komplet asfaltová a jezdilo se nespočtem protilavinových tunelů, ale po rozpadu Sovětského svazu to šlo s údržbou dolů. Překonáváme sedlo Jvari a pomalu klesáme směr Kazbegi. Dokonce se opět objevuje asfalt a v půl páté jsme v cíli. Bábušky nám nabízí ubytování, ale my musíme ještě dnes ukousnout něco z téměř 3500 výškových metrů, které nás v následujících dnech čekají. Na hlavním prostranství ve vsi přebalujeme věci a po panáčkovi běloruské vodky vyrážíme směr vjěrch. Je zataženo, dost fouká a asi bude pršet. Sejdeme dolů k mostu, promotáme se vesnicí Gergeti na druhé straně řeky a po malém bloudění v jejím závěru nacházíme pěšinu směr kostel Tsminda Sameba. Celkem rychle nabíráme výšku a za chvíli máme pěkný výhled do údolí. Borovicovým a později břízovým lesem dojdeme za necelou hodinu a půl na louku nedaleko kostela. Za chvíli bude tma a navíc začínají padat první dešťové kapky, tak stavíme stan. Jdeme ještě k prameni u kostela pro vodu, vaříme večeři a uléháme. První noc ve stanu, výška 2170m.

   

V noci něco málo napršelo, ale ráno se rychle vyjasní a vidíme Kazbek v jeho plné kráse. Už na první pohled je vidět, že sněhu je opravdu málo a ledovce jsou až do 4500m holé. Po solidní snídani všechno sbalíme, doplníme vodu a jdeme dál nahoru. S váhou kolem 23 kilo na zádech to ale jde pomalu. Postupně nás předbíhá několik skupinek, co jdou nalehko do sedla Arša nebo k ledovci. Cesta stoupá spíše mírně po loukách, pod sedlem je to pak prudší a více po kamenech. Za dvě hodiny chůze od kostela jsme v sedle a kocháme se výhledem na Kazbek a ledovec Gergeti. Chvíli posedíme a jdeme dál. Za sedlem ztrácíme asi 100 výškových metrů. Pak opět mírně do kopce a hlavně přes potok. No potok, teď odpoledne je to spíš malá řeka tekoucího černého bahna. Chvíli nám trvá než najdeme místo, kde řeku přeskočit. Následuje motání se kamenitou morénou a jsme na začátku ledovce, výška 3260m. Dáváme pauzu před závěrečným tahem k meteostanici resp. basecampu. Ledovec je zcela bez sněhu a teď odpoledne to teče, takže jdeme bez maček. Závěrečné stoupání pod meteostanicí už celkem nemůžu a každou chvíli dávám pauzu. Je krátce před pátou odpoledne, když konečně dorazíme do base campu. Meteostanice už evidentně lecos pamatuje a uvnitř to vypadá jako ve vězení. Je dobře, že máme stan. Najdeme volný flek a stavíme. Respektive Blažej staví, protože já jsem schopný jenom ležet. Se západem slunce se solidně ochlazuje a kemp se halí do mlhy.
Další den nemáme v plánu žádné šílenosti, tak si trochu přispíme a vylézáme, až když sluneční paprsky dopadají na náš stan. Vaříme snídani a postupně balíme, protože se chceme posunout do ABC o 200 metrů výše. Ještě nás volají do stanice, abychom zaplatili 10 lari za stanování. Jen doufám, že peníze půjdou na rekonstrukci boudy a ne na chlast pro správce. Cesta od stanice nejprve trochu klesá, ale pak už to jde pěkně nahoru k malému vrcholku s bílým křížem (3820m). Přesto, že se pohybujeme pořád po suti, tak jsme vlastně už na ledovci. Nacházíme pěkné místo na stan, trochu odházíme kameny a můžeme stavět. Výška 3863m. Vaříme oběd a pak razíme nalehko na aklimatizační procházku. Je téměř bezvětří a jasno. Ještě u stanu potkáváme Francouze a Itala. Je celkem brzy, tak se ptáme jestli byli nahoře. Prý ne, že byla šílená zima a silný vítr (oba na sobě měli opravdu kvalitní oblečení za desítky tisíc) a v 4600m to museli otočit. Stoupáme po ledovcovém splazu a dál pak zcela lahůdkovým terénem – rozervaný ledovec zasypaný sutí, bahnem a sopečným pískem. To všechno pod stěnou Khmaura, z které prakticky bez přestávky padají kameny. Už se těším na zítřejší noc, jak tady budeme hledat cestu. V 4050m dáváme pauzu. Akorát sestupuje skupina asi 15 Rusů. Vrchol vylezli, někteří z nich v maskáčích a s pracovními rukavicemi z OBI. Jak je vidět, zima a mráz je relativní pojem. Dupeme dál nahoru, pozorujeme kameny padající ze stěny a v 4150m to otáčíme. Zbytek odpoledne relaxujeme u stanu a v šest večer uléháme do spacáků. Budík nastavujeme na třetí hodinu ranní.

   

V noci téměř nespíme, venku řádí vítr a je mi i ve spacáku trochu chladno. Po půl čtvrté se přinutíme k akci, v předsíňce vaříme vodu na čaj a snažíme se do sebe nasoukat něco energie. Po snídami lezeme ven do tmy a ve svitu čelovek je vidět něco, co ve dne jakoby nebylo - rozfoukaná mikrozrnka sopečného písku. V noci při čelovce to vypadá, jako kdyby sněžilo. Vyrážíme nahoru. Jdeme celkem rychle až do místa, kde začíná onen labyrint pod stěnou Khmaura. Přestože jsme tudy šli již včera během dne, tak se nám daří cestu asi třikrát ztratit a v jednu chvíli i celkem bloudíme. Vcelku nečekaně se nám pak daří opět najít správnou cestu a už bez bloudění pokračujeme až do 4100m, kde dáváme krátkou pauzu. Postupně se rozednívá a protože vítr fouká víc a víc a sopečný písek lítá do očí, tak nasazuji lyžařské brýle (později se více než hodily). Těsně před samotným nástupem na "bílý" ledovec ve výšce 4200m nás obrovské trhliny donutí traverzovat blízko pod stěnou. Teď ráno se kamení dolů tolik nesype, ale odpoledne při sestupu to nechci vidět. Ledovec je i tady nahoře téměř bez sněhu a trhliny jsou dobře vidět, tak jdeme dál bez lana. Mírně stoupáme směr plato na hranici s Ruskem. Míjíme místo, kde se obvykle staví C1 (nyní bez jediného stanu) a pomalu si začínáme užívat výhledy. Na plato se cesta stáčí vpravo, obchází jednu velkou trhlinu a začíná stoupat severním svahem Kazbeku. Sněhové podmínky jsou vynikající, stopa je vyšláplá, takže jdeme až do 4600m bez maček. Co ale už tak optimální není, je vítr, který fouká víc a víc a solidně ochlazuje vzduch na odhadem -10C až -15C. V místě kde se překonává výraznější hrana to začíná být prudší a zároveň (ilegálně) vstupujeme na ruské území. Nasazujeme železa, vytahujeme cepíny a pokračujeme výrazně prudším svahem za doprovodu větru, který nás chvílemi téměř sestřeluje k zemi. Výška už je znát, takže každou chvíli máme pauzu na vydýchání. Přímo nad námi už je vidět sedlo mezi hlavním a západním vrcholem Kazbeku. Je to ještě asi 150 výškových metrů, jejichž překonání je více bojem se silným větrem a omrzajícími prsty než čím jiným. Do sedla (4844m) dolézám chvíli po Blažejovi a mám toho dost. Vítr tady předvádí co umí. Mám trochu omrzlé prsty a nejraději bych to otočil. Jenže Blažej si to začíná lézt prudkým kuloárem dál na vrchol. Jdu se za ním. V polovině kuloáru dává pauzu, tak se mi daří ho dohnat. Skála nás kryje od větru, dolézáme na vrcholovou sněhovou kopuli a za chvíli jsme nahoře. Čekal jsem, že nás na vrcholu vítr rozseká, ale fouká jen mírně a je dokonce i celkem teplo. Výhledy jsou fantastický - Kavkaz jako na dlani. Na západě je dobře vidět hradba Škhara (5210m), Dych Tau (5205m), Koštan Tau (5152m) a hlavně Elbrus (5642m). Před nimi pak Džimara (4780m), Maili Choch (4599m) a Šau Choch (4636m). Na vrcholu nakonec posedíme dobrou půlhodinu. Stačí ale sejít 50 výškových metrů a vítr zase řádí, co to jen jde. Sestupujeme relativně pomalu, takže zpět u stanu v ABC jsme až po téměř 4 hodinách. Původně jsme to chtěli sbalit a přesunout se do BC, ale zůstáváme ještě jednu noc tady nahoře. Večer pak asi 150m od nás vyrostou dva stany - Češi.

   

Uprostřed noci slyšíme jak po cestě vedle stanu jde nahoru dobrých 10 lidí (včera jsme byli na kopci sami). Noc je zatím nejchladnější že všech a ráno vylézáme až ve chvíli, kdy si sluneční paprsky najdou cestu k našemu stanu. Voda v lahvích, co jsme nechali v předsíňce, zmrzla. Venku je i na sluníčku zima a vítr fouká o dost víc než včera. Všechno definitivně sbalíme a začínáme sestup o 2200m níže do Kazbegi. S výjimkou pomalého postupu po zamrzlém ledovci Gergeti to jde docela rychle, takže před druhou odpoledne jsme v Kazbegi na náměstí. Snažíme se prodat zbytek velké pb bomby, co nám zbyla, ale bez úspěchu. Před třetí pak odjíždímě maršrutkou směr Tbilisi. Místa na nohy je tak málo, že mám pocit, že si rozdrtím kolena. Ještě zajíždíme do dvou vesnic, abychom vyplnili zbylý volný prostor uvnitř vozidla. Za sedlem Jvari pak začíná řidičův rituál, který nás pak doprovází celý zbytek cesty do Tbilisi. Zastaví u krajnice, nechá chvíli běžet motor, vypne motor, čeká půl minuty, nastartuje, popojede pár desítek metrů, zastaví a vypne motor, opět nastartuje a jedeme 10 až 15 minut. Poté se celý rituál opakuje. Kdyby nějak blbnul motor, tak to pochopím, jenže on běží jak švýcarské hodinky. Do Tbilisi přijíždíme s hodinovým zpožděním. Na Didube kupujeme shawarmu a jedeme metrem na Rustaveli hledat nocleziště. Máme štěstí a hned v prvním hostelu Why not Tbilisi? mají volno. Nocleh je za 20 lari včetně snídaně. Po důkladné sprše jdeme projít noční město.
Další den jdeme po památkách, dáme pivka a Blažej večer odjíždí na letiště, protože mu to ve 4 ráno letí směr Minsk.
Další den v sedm ráno to balím definitivně taky. Metrem se přesouvám na vlakové nádraží a dál jedu za půl lari električkou na letiště. V jedenáct hodin pak odletáme do Istanbulu a odpoledne jsem doma. Resumé: Moc pěkná akce a navíc poprvé nad 5000m.