Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan
Tanzánie   Kilimandžáro

Sníh na rovníku aneb výstup na Kilimandžáro - 5895m

17. - 21. 02. 2018

O výstup na Kilimandžáro jsem se poprvé zajímal někdy v roce 2010. Uviděl jsem cenovku - tenkrát asi 900 USD za 5 denní výstup, a pustil to z hlavy. Později následovalo ještě několik pokusů o výstupu na nejvyšší horu Afriky přemýšlet, ale vždy mě zastavila cena a fakt, že jde o povinně organizovaný výstup s průvodcem, kuchařem a nosiči. V roce 2017 jsem se na vysoký kopec nepodíval a když jsem na začátku roku 2018 měl maximálně týden někam jet, tak volba byla jediná možná. Dolar oslabil k 20 korunám, takže je to finančně únosné a letenky s Ethiopean Airlines z Vídně až na letiště pod Kilimandžárem pěkně za nasbírané míle :-).
V polovině února odlétám. Ethiopean příjemně překvapily servisem, jídlem a novými letadly. Letiště v Addis Abebě pak člověku připomene, že je již opravdu v Africe, ale přestup 3 hodiny zde lze zvládnout díky pohodlným lehátkům. Po poledni přistáváme na letišti Kilimanjaro International Airport. Malé letiště, z letadla pěšky do budovy terminálu. U vstupu kontrola očkování proti žluté zimnici a následně trochu chaotické vyřizování víza, ale po 30 minutách si za pasovkou beru batoh a kráčím směr východ. Před letištěm nacházím človíčka držící ceduli s mým jménem a následně jsem eskortován do Moshi, města pod kopcem. Umístěn jsem v centru v docela pěkném (ale hlavně čistém) hotelu jménem Zebra.
Odpoledne jdu po okolí načerpat atmosféru, v baru na již nefunkčním železničním nádraží si dávám docela dobré místní pivo a na šestou večerní jdu zpět na hotel neboť se mám sejít se svým guidem. Ten překvapivě přichází včas, probereme co a jak, vyptá se mě, co mám za vybavení a odjezd stanovujeme na 9 hodin ráno příštího dne.

   

Ráno krátce po deváté vyrážíme směrem na východ až k bráně Marangu Gate, která je jedním z hlavních vstupů do Národního parku Kilimandžáro. V kanceláři je nutné se zapsat, můj průvodce Carlson platí všechny poplatky za 5 denní pobyt a 4 noclehy na chatách v parku (celkem přes 800 dolarů!) a po 11 hodině vyrážíme nahoru. První den je potřeba se z 1879m dostat k chatě Mandara Hut ve výšce 2700m. Cesta je pohodlná, celou dobu pomalu stoupá v lesem (příjemný stín) a za necelé 3 hodiny jsme v cíli prvního dne. Ubytuji se v chatce a Carlson mě bere na nedaleký vrchol Maundi Krater (2782m), odkud je nádherný výhled směrem na východ a severovýchod do Keni. Všude okolo nádherná flóra, kytky všemožných barev... Vracíme se zpátky k chatě, kde je již celkem živo, protože došly další skupiny. Ale chatka zůstává jen pro mě. První večeře mě má "nastavit" na přísun jídla v následujících dnech. Porce je obrovská a prakticky se to nedá sníst (přestože je to dobrý). Před osmou večer mám již půlnoc...
Ráno v 7 hodin vydatná snídaně a o hodinu později začínáme stoupat směr chata Horombo Hut (3710m). Čeká nás přes 1000 metrů převýšení a 11 kilometrů chůze, z čehož vyplývá, že je to velmi mírné stoupání. Kolem výšky 2850m se cesta pomalu dostává nad pásmo lesa a otvírají se výhledy včetně pohledu na Kibo (5895m) a jeho malou sněhovou čepičku (z této strany je ledovců asi nejméně, větší jsou pak na jižních a severních svazích). Po pravé ruce se pak ukazuje vrchol Mawenzi (5149m). V průběhu výstupu se postupně zatahuje a od 3500m jdeme chvílemi v mlze. Flóra je i přes vysokou nadmořskou výšku fantastická - lobélie, obří senécie, všechno stále krásně zelené. A tak to vydrží až k chatě Horombo, kam nám to z Mandara Hut trvalo jen něco přes 4 a půl hodiny. Dostávám pěknou chatku vedle potoka a po krátkém odpočinku následuje aklimatizační vycházka ke skalám Zebra Rocks (4030m). Po cestě opět spousta senécií a krásný pohled na skalnatou Mawenzi. Po návratu na Horombo Hut opět dostávám obří večeři - porce pro dva. Na závěr dne přichází krátká přeháňka (na vrcholu Mawenzi nasněžilo) a udělá se ukázková duha.
Noc nebyla nic moc a několikrát jsem se vzbudil - již je znát nadmořská výška, a navíc foukal velmi silný vítr, který mi solidně cloumal s chatkou. Ráno nemám úplně chuť k jídlu, ale něco do sebe nasoukám a po osmé hodině vyrážíme nahoru. Následujících 36 hodin bude náročných. Jak stoupáme, tak pomalu mizí bujná vegetace, poslední senécie někde kolem výšky 3900m, pak již jen trávy a zakrslé křoviny. Od 4150m jen horská poušť, kde to místy vypadá jako na Marsu. Na malém hřebeni ve výšce 4200m dáváme kratší pauzu, následuje klesání a pochod po nekonečné pláni do širokého sedla mezi Kibo a Mawenzi. Jsme ve výšce 4500m a na dýchání už je to znát.

   

Po pauze na oběd zbývá již jen necelých 200 výškových metrů k chatě Kibo Hut ve výšce 4700m. Tempo pomalu klesá, ale před půl druhou odpoledne jsme v cíli. Od chaty akorát na nosítkách sváží naprosto vyčerpaného člověka - nevypadal dobře. Chata je, jak to v těchto výškách bývá, studená kamenná kopka. Po asi 2 hodinách spánku jdu s Carlsonem na krátkou vycházku do 4900m. Je to nejvyšší bod výstupu, kam jsem došel v běžeckých botách :-). Po návratu na chatu následuje večeře, ale moc toho do sebe nedostanu. Nadmořská výška začíná "zabírat". Po šesté večerní je oficiálně večerka, ale spát moc nejde. Chvílema to vypadá, že bych mohl usnout, ale nakonec z toho nic není. Vydatný přísun tekutin mne vyhání na záchod, který je asi 50 metrů od chaty. Ve světle čelovky poletují sněhové vločky a pod nohama mi křupe čerstvý rovníkový prašan. V 23hod je "budíček" resp. konec snah o usnutí. Bez jediné minuty spánku se tedy zvedám a čeká mě 6 až 7 hodin výstupu do 5895m. Že bych se cítil skvěle, se říct nedá - trochu bolí hlava, není moc chuť k jídlu a navíc mám nějak nateklé žíly na předloktí. Ale ty vysoký kopce by bez tohoto testování těla asi nebyly ono.
Je 20. února 2018, 5 minut po půlnoci a začínám ve tmě ukrajovat první výškové metry směr vrchol Uhuru Peak. Již u chaty leží pár čísel sněhu, tak snad toho nahoře nebude víc. Hned na začátku předejdeme dvě skupiny a pak již bez čelovek před námi stále prudším a prudším svahem, za přijatelného mrazu, se hlemýždím tempem posouváme k první metě - vrcholu Gilman's Point (5685m). Pět hodin monotónního výstupu tmou, nic nevidím, ani asi vidět nechci. Je mi blbě, ale postupuju nahoru. Ještě za tmy jsme na Gilman's Point. Pouze v dálce na obzoru velmi lehký náznak přicházejícího svítání. Sednu si na kámen, zvedne se mi žaludek, všechno to ze sebe vyhodím a rázem je mi mnohem líp. OK, tady to otáčet nehodlám - pokračujeme směr Stella Point (5756m).

   

Cesta vede po okraji vrcholového plató, je to nahoru a dolů, což v této výšce není zrovna výhra. První sluneční paprsky vytváří na čerstvě zasněženém vrcholu Uhuru Peak krásný oranžovo-zlatý koncert barev. Všude kolem bílo a je skoro těžko uvěřit, že je člověk jen 3 stupně jižně od rovníku. Krátce po východu slunce jsme na Stella Point. Zde se napojují cesty Mweka a Machame, takže přibývá lidí, ale jde to - zatím nedorazily pomalejší davy. Krátká pauza, fotečka a pokračujeme dál směr nejvyšší bod Afriky. Postup je pomalý, ale pořád jsem rychlejší než ostatní lezci. Někteří jdou opravdu tempem tak 20 metrů za minutu.
Krátce po půl osmé ráno už není kam stoupat. Stojím ve výšce 5895m u známé cedule, která hlásá: "Congratulations - you are now at Kilimanjaro, Uhuru Peak 5895m..." Radost, euforie... jsem rád, že jsem tady. Něco nafotím, natočím vrcholové video a po asi 15 minutách nahoře se dáváme na sestup. Směrem k vrcholu se stále sune dost lidí, hlavně těch, co přišli cestou Machame. Z naší výstupové trasy - Marangu, to dnes hodně lidí muselo otočit, protože před námi nebyli a zároveň jsme je při sestupu nepotkali. Zpětně musím říct, že 5 denní variantu Marangu bych nedoporučil - je to opravdu výběh nahoru a bez předchozí aklimatizace to není zrovna komfortní počin. Pomalu scházíme přes Stella Point na Gilman's Point a konečně je možnost tady něco nafotit. Cestou nahoru jsme tady byli ještě za tmy. Dále je to pěkný běh pískem a štěrkem o kilometr dolů k chatě Kibo Hut. Co jsme šli nahoru téměř 5 a půl hodiny, nám dolů trvalo sotva hodinu a půl.
Zpět na chatě Kibo Hut jsme před 10 hodinou dopolední. "Spadnu" do postele a 2 hodiny o sobě nevím. Kolem poledne dorazí Amíci, s kterými jsem se bavil předchozí den. Jeden z nich už má solidní projevy výškové nemoci. Za chvíli ho místní záchranáři odváží na nosítkách směr Horombo Hut. Obědu moc nedám - výška a chuť k jídlu mi tentokrát nejdou dohromady. Před druhou odpoledne odcházíme z Kibo Hut a za pouhé 2 hodiny jsme na Horombo. Tentokrát je tu plno, takže žádná privátní chatka jako před dvěma dny.

   

Druhý den ráno je mi blbě, dostavily se střevní potíže. Cesta dolů je trochu utrpení, ale po poledni jsme na konci treku - zpět na Marangu Gate (1879m). Bylo to intenzivních 5 dní. Nebyl to zrovna typ výstupu, který by mi byl blízký, ale jinak než organizovaně s průvodcem a nosiči to tu prostě nejde. Výstup jako takový je moc pěkný, člověk projde všechna vegetační pásma a ten pocit stát na nejvyšším bodě Afriky stojí za to. Pokud bych měl na Kilimandžáro ještě někdy lézt (což nepředpokládám), tak určitě zvolím jinou trasu - Machame má mnohem lepší výškový profil poskytující lepší aklimatizaci. Marangu je opravdu morbidní varianta, aklimatizace je minimální.