Šest dní v horách Langtang Himal

3/2012

Nepál jsem na seznamu plánovaných akcí opravdu neměl. A když už, tak určitě ne letos. Vždy mě odrazovala cena letenky do Káthmándú (obvykle horko těžko pod 20 tisíc) a to, že individuální trekking je v Nepálu omezený pouze na tři oblasti - Everest, Annapurna a Langtang. Navíc první dva doslova praskají ve švech pod náporem organizovaných skupin. Jenže když se na začátku března objevily letenky od Jet Airways Miláno - Káthmándú - Berlín za 8500 korun, tak jsem neodolal a koupil. Navíc tam byla na zpáteční cestě možnost stopoveru v Dillí, takže jsem narychlo ještě vyřídil indické vízum, zabalil batoh a o 12 dní později letěl směr Himálaje. Čas na samotný trek jsem měl relativně omezený a na výběr jsem měl prakticky jen ze dvou možností. První byla Annapurna Basecamp a druhá pak Langtang. Nakonec jsem zvolil Langtang z důvodu malé vzdálenosti od Káthmándú a větší rozmanitosti samotného treku (Annapurna Basecamp je nahoru dolinou a stejnou cestou zpět).
Cesta do Nepálu začíná v pět hodin ráno na Ruzyni, protože v šest ráno směr Treviso odlétá Wizzair, který jsem zvolil jako levný přískok do Itálie. Na odletu máme něco přes hodinu zpoždění, údajně kvůli mlze v Trevisu. Před půl osmou konečně start. Letíme přes Šumavu a poté směrem na Alpy. Je jasno, takže je vidět Grossglockner, Wiesbachhorn nebo Venediger. Na závěr pak ještě Dolomity a jdeme na přistání. V půl deváté jsme v cíli. Všechny autobusy od letiště jedou směr Benátky, ale nic směrem do nedalekého Trevisa. Ptám se na informacích, kde mě nasměrují ke správné zastávce asi 200m od letiště. Za chvíli přijíždí bus (1 EUR) a za další půlhodinu jsem na nádraží. Kupuji lístek přes Vicenzu do Milána (26 EUR) a čekání na vlak trávím pojídáním panini. Cesta vlakem do Vicenzy a dál rychlovlakem do Milána probíhá bez problémů a v jednu po poledni jsem na Milano Centrale. Mám dostatek času na prohlídku města, tak nechávám batoh v úschovně a jdu pěšky do centra. Pozdě odpoledne se pak metrem vracím zpátky na nádraží, vyzvednu batoh z úschovny a přesouvám se busem (7 EUR) na letiště Malpensa.
Provoz je minimální a přesto jízda trvá téměř hodinu. Na checkinu vládne chaos, protože většina cestujících jsou Indové a každý táhne 2 až 3 kufry, jejichž váha je hodně přes povolených 30kg. Co s tím? No přece přebalit přímo u odbavovací přepážky! Po půl hodině se konečně dostávám na řadu. Slečnu na přepážce potěším, že mám jen jedno zavazadlo o váze pouhých 12kg a za odměnu dostávám na oba lety sedadlo u okýnka :-). Boarding probíhá už kultivovaně a odlet je načas. Letadlo je nový Boeing A330. Obsluha ujde a jídlo taky. Letí se přes Balkán, Černé moře, Gruzii a Ázerbajdžán. Nad Turkmenistánem začíná svítat a následuje přelet nad Afghánistánem a Pákistánem. Nad východní Indií pak začínáme klesat do Dillí. Přistáváme o půl hodiny dříve, takže času na přestup mám až dost. Letiště v Dillí je opravdu super. Jen různých kontrol je tu nějak moc.
Do Káthmándú odlétáme s lehkým zpožděním v půl jedné. Po půlhodině letu se na severovýchodě objevují Himálaje a později je krásně vidět Dhaulagiri a Annapurny. Přistání byl pěkný touch down a letiště je děs běs. Vypadá to tu jak na autobusovém nádraží v Bratislavě. Na nepálské vízum je potřeba vyplnit 2 formuláře, vystát frontu a zaplatit 25 USD za nálepku, co vám nalepí do pasu. Ještě měním něco málo peněz, vyzvednu si batoh, který se naštěstí neztratil, a jdu se hádat s taxikářema. Prý za 300 rupií mě odvezou do centra. To zní podezřele levně a taky že jo. Nasednu do taxíku a prý, že je to 300 indických rupií, což je 1,6 krát víc. Ptám se, jestli vidí nad letištěm vlát indickou vlajku? Beru si věci a už z principu si jdu hledat jiný odvoz. Na hlavní silnici kousek od terminálu beru taxíka za normální cenu a nechávám se odvést do centra k budově Nepal Tourism Board, kde si potřebuji vyřídit trekking permit. Vyplním potřebné papíry a po čtvrt hodině odcházím o 20 dolarů lehčí, ale s permitem v ruce. Permit se jmenuje TIMS a je údajně pro bezpečnost turistů, protože jste registrováni v centrální databázi a v případě problémů vás úřady rychle najdou. Vzhledem k tomu, že v Nepálu veškeré státní instituce prakticky nefungují, tak se tomu lze jen zasmát.
Jdu pěšky do čtvrti Thamel (mekka všech turistů) hledat ubytování. Uličky Káthmándú praskají ve švech pod náporem lidí a motorek. Nechce se mi kvůli jedné noci obíhat hotely, takže zakotvím hned v tom prvním jménem Khangsar Guesthouse. Nocleh stojí 700 rupií za noc v jednolůžkovém pokoji s koupelnou. Hned druhý den chci vyrazit na sever do Langtangu, takže zbytek odpoledne řeším dopravu do města Dhunche, ležícího asi 150 kilometrů na sever směr hranice s Čínou. Obcházím agentury, ale autobusy jsou na zítřek prý plné a musel bych jet na střeše. A pronájem jeepu není zrovna láce - 160 USD. V jedné agentuře mám ale štěstí, protože na zítra už mají jeep do Syabru Besi, což je asi 20 kilometrů za Dhunche. Volají Belgičanovi, co si ho pronajal a ptají se jestli mu nevadí, že s ním pojede ještě někdo další a podělí se tak o náklady. Nevadí. Odjezd je zítra ráno v devět hodin od agentury. Ještě stihnu večeři a nakoupit nějaké zásoby a poté to namířím rovnou směr postel - nejsem zrovna fit, bojuji s chřipkou a časovým posunem téměř 5 hodin.

Kompletní galerie fotek je zde

Druhý den ráno jsem hrozně unavený a hned za Káthmándú usínám. Probudím se až když stavíme na oběd ve vesnici Pattar Bazar. Objednáváme nepálské národní jídlo dal bhat. Dál jedeme do Trisuli Bazaar, odkud silnice začíná stoupat v nekonečných serpentinách do Kalikashtanu. Cestou předjíždíme plně naložené autobusy - 60 lidí uvnitř, na střeše dalších minimálně 20. Silnice je dál nezpevněná a traverzuje ve výšce 1800 až 2000 metrů dál do doliny. Autobus před námi (s lidmi na střeše) se krásně naklání nad asi kilometrovou roklí pod náma. Divím se, že ty lidi neslítnou dolů. Kousek před Dhunche musíme zaplatit 1000 rupií za vstup do národního parku Langtang. Zároveň probíhá kontrola onoho slavného TIMS permitu. Nutno dodat, že za celých osm dní treku, to bylo poprvé a naposledy co ho po mně někdo vyžadoval. V Dhunche jsem vysazen přímo před vchodem do jednoho z hotýlku (čistá náhoda). Loučím se s Belgičanem, který pokračuje dál do Syabru Besi, a jdu se podívat jak vypadají pokoje. Cena 500 rupií za noc moc pěkná není, ale po chvíli dohadování se s majitelem domlouváme na 300 rupiích a já se stěhuji dovnitř. Následující tři hodiny spím a za soumraku se ještě jdu projít po vsi.
Vstávám už v šest hodin, protože první den treku není úplně procházka a má trvat 7 hodin. Po snídani chci vyrovnat účet, ale zjišťuji, že se mě pan majitel snaží trochu oškubat. Na účtu jsou jídla, která jsem vůbec neměl a za nocleh mi účtuje 500 rupií, ačkoliv jsme se dohodli na 300. Tak ho vracím zpátky na zem, platím jen to co mám a ani rupii navíc. Už s batohem na zádech projdu vesnicí a po široké cestě pokračuji po rovině do doliny. Kousek za malou továrnou na minerálku se cesta mění v pěšinu a klesá dolů k řece, kde se přejde po lanovém mostě. S výškou 1950m je to zároveň nejnižší bod celého výstupu do sedla Laurebina La. Cesta ještě vede chvíli podél řeky, ale pak začíná docela prudce stoupat. Nejdřív jsou to betonové schody, takže nic moc, ale zase se jde rozkvetlým rododendronovým lesem. Dál je to klasická dupačka prudce do kopce. V 2400m je pěkný výhled do údolí, tak dávám pauzu. Zatím jsem nepotkal jediného trekaře, což se mění kousek pod Deurali, kde potkávám dva Holanďany. Šli Langtang Valley trek, ale onemocněli a jdou dolů. O kus dál proti mně sestupují Němci. Jsou rovněž nemocní a předčasně ukončili trek. No a pak jdou dolů dvě Slovenky s guidem. Jedna si udělala něco s kolenem, tak trek rovněž ukončili a jdou dolů. Začínám přemýšlet, jestli to nemám rovnou otočit, protože z tohoto treku se všichni vrací buďto nemocní nebo zranění. U lodge Deurali (2625m) se bavím s dvěma Němcema, kteří rovněž šli Langtang Valley a údajně bylo minulý týden velmi chladno, v lodgích bylo v noci i kolem -5 stupňů a dost lidí z toho onemocnělo. Stezka dál stoupá lesem opravdu prudce do kopce a výška tak rychle přibývá. Občas se z hřebene otevře nějaký ten výhled na zasněžené čtyřtisícovky v okolí. Za 40 minut jsem u vojenského tábora Dhimsa ve výšce 3000m, ale jdu hned dál až do 3080m, kde dávám přestávku u menší lodge s pěkným výhledem. Zbývá posledních 200 výškových metrů do místa dnešního noclehu, osady Singh Gompa. V poledne jsem tam. Celkem mi výstup o téměř 1400 metrů nahoru trval jen něco přes pět hodin. Vzhledem k tomu, že stále bojuji s časovým posunem a chřipkou, tak je to celkem dobrý čas. V osadě jsou tři lodge, buddhistická gompa a pár dalších stavení. Zakotvím v Red Panda Guesthouse za 200 rupií na noc a zbytek dne trávím v osadě. Večer jdu na krátkou vycházku do 3400m a něco po osmé hodině jdu spát.
V noci je zima. Spím v spacáku s –3C komfort a ještě přes sebe musím hodit deku. Ráno vstávám ještě za tmy. Pomalu pobalím věci a v jídelně dávám malou snídani – tradiční tibetská placka, umělý bhútánský džem a podivný med. Ještě kupuji dva litry čaje na cestu a můžu vyrazit. Pomalu stoupám nahoru nad osadu, následuje krátký úsek lesem a sestup do nevýrazného sedla. Cesta se poté noří do lesa na severní straně hřebene, kde je vše pod vrstvou zmrzlého sněhu. Mezi stromy občas prosvitne ledová stěna Langtang Lirungu (7225m), nejvyšší hory v blízkém okolí. Cesta pak opouští les a tato nádherná hora se ukazuje v celé své kráse. Po pár minutách chůze jsem u lodgí v osadě Cholanpati (3584m). Je to krásné místo v sedle, téměř nad hranicí lesa a jsou odtud pěkné výhledy. Nad Cholangpati pak cesta definitivně opouští i nízký les a otvírá se parádní výhled směrem na západ na Himal Chuli (7893m), Manaslu (8163m) a Ganesh Himal (7422m). Pohledu směrem na sever pak vévodí Langtang Lirung. Udělám pár fotek a šlapu dál do kopce. Zanedlouho stojím u lodge na Laurebina Yak (3910m). Kvůli aklimatizaci zde chci dnes přespat. Jít až na Gosainkund a spát ve výšce 4420 metrů by bylo už trochu moc. Ubytuji se (300 rupií za noc), a protože je teprve deset dopoledne, tak doplním zásoby čaje a jdu nalehko na aklimatizační výšlap. Výška už je znát, takže stoupám pomalu po travnatém, širokém hřebeni k dvěma čhortenům ve výšce 4140 metrů. Tady se potkávám s Němcem (asi 60 % trekařů tady jsou Němci), s kterým jsem se bavil včera na Singh Gompa. Je aklimatizovaný z treku v dolině Langtang a bude spát na Gosainkund. Udělám pár fotek a jdu dál přes sedlo (4166m) směrem k jezerům Bhairavkund a Gosainkund. V malém sedle ve výšce 4380m to pro dnešek obracím a jdu zpět k lodgím na Laurebina Yak. Mezitím dorazila početná skupinka postarších Němců a každý z nich má navíc osobního nosiče, takže z poklidné lodge se stává bojiště a bordel je až do jedenácti hodin.

Kompletní galerie fotek je zde

Ráno jdu ven už před šestou. V chatě je zatím ticho a klid. Pak majitel zatopí v kuchyni, tak si objednávám čaj. Venku je nádherný pohled na ranním sluncem nasvícené Annapurny, Manaslu, Himal Chuli a Ganesh Himal. Dál nahoru výrážím něco před sedmou hodinou, akorát když po chatě začínají kroužit Helmuti (pár z nich vypadá na eskort dolů do Dhunche – příznaky výškové nemoci jsou více než evidentní). Chvíli mi trvá než se dostanu na provozní teplotu, ale každý pohled směrem k Manaslu nebo na Langtang Lirung mě dodává energii. Přejdu přes nevýrazné sedlo ve výšce 4166m a pokračuji již známým traversem směr jezero Gosainkund. Počasí je vynikající a obloha je zatím zcela bez mraků. V sedle, kde jsem to včera otáčel, dávám oddechový čas a pak to dojdu k lodgím u jezera, které je ještě zcela zamrzlé. Celkem jsou tu čtyři guesthousy nad jezerem. Zkouším ubytování v jednom z nich, ale prý mají rezervaci pro jednu velkou skupinu (to budou ti uřvaní Němci). Ve vedlejší lodge Namaste místo mají, tak za 200 rupií beru pokoj s výhledem na jezero.
Objednávám si jídlo (něco mezi snídani a obědem) a pak razím nalehko směr sedlo Laurebina La (4654m), což je nejvyšší bod celého treku. Zatímco do teď jsem šel prakticky mimo sníh, tak od jezera dál je to jen po sněhu. Ještě teď před polednem je to namrzlý. Jak stoupám, tak se na západě ukazuje opět Himal Chuli a Manaslu. Cesta se vine po malé náhorní plošině a kamenná stupa a modlitební fáborky potvrdí, že už jsem v sedle. V mapách je označena výška 4610m, ale GPS ukazuje 4654m. Solidně tu fouká a všechno je ještě regulérně pod sněhem. Chtěl jsem odtud vylézt na nějaký z okolních vrcholů, ale vše okolo jsou solidní kamenolomy tak za II+ a v tom se mi samotnému na druhé straně světa běhat nechce.
Při sestupu zpět k jezeru si ale všimnu vrcholu, který se zdvihá severně od jezera a potencionální výstupová trasa vypadá celkem schůdně. Mrknu do mapy a měl by to být nejvyšší bod hřebene Cholangpati Danda (4800m). Mám čas, tak se rozhodnu vylézt nahoru. Nejdřív musím bohužel sestoupit do 4500m a přebrodit se sněhem přes malé plato pod prudký svah, který vede do nevýrazného sedla. Raději než po skalních blocích lezu nahoru po sněhu, což se později ukazuje jako ne zrovna optimální, protože sklon přesahuje 40 stupňů a pod tenkou vrstvou sněhu je to led. Přetraverzuji na skálu a lezu dál až do sedla. Na druhé straně je o kus níže malé zamrzlé pleso, ale hlavně je vidět cesta dál k vrcholu. Na sněhu se to docela boří - přeci jenom je už odpoledne a slunce si dává záležet. V závěru mě čeká lehké lezení a jsem nahoře. Moc se nezdržím a přes malé sedlo přejdu na sousední vrchol, který je o něco vyšší. GPS ukazuje 4788m, což je pro mě o pár metrů výškový rekord. Výhled je parádní. Manaslu je sice schovaný za mrakama, ale jinak je vidět vše podstatné - Ganesh Himal, Naya Kanga, Langtang Lirung, Surya Peak a sedlo Laurebina La. Na vrcholu posedím asi 20 minut a dávám se na sestup. V půl páté jsem zpět na boudě a relaxuji venku až do doby, než se slunce schová za hřeben. Večer pak majitelka lodge zatopí v kamnech v jídelně a všichni si sedáme kolem, abychom se zahřáli před chladnou nocí ve výšce 4420m. Před spaním ještě jdu ven udělat fotky noční oblohy, na které září tisíce hvězd.
Další den vstávám později a odpoledne pak lituji, že jsem nevstal a nevyrazil dřív. Z lodge odcházím až před devátou hodinou a jdu do sedla Laurebina La. Ještě poslední pohled na Manaslu a Himal Chuli a začíná sestup ze sedla směr lodge Phedi. Prvních 300 výškových dolů to je po mokrém sněhu a dál pak poměrně příjemný sestup po horských loukách. V místě zvaném High Camp (4240m) dávám přestávku. Dříve tu fungovala jedna jednoduchá lodge, která je teď ale dost poničená vichřici, co se přes nepálské Himálaje přehnala v únoru. Sestup dál je po kamenité cestě a místy to dost "padá" dolů, takže kolena dostávají zabrat. Lidí tudy moc nechodí - jsem potkal jen dva lidi, co šli nahoru do sedla. V Phedi jsou jen dva jednoduché guesthousy a kromě pěkného výhledu tu nic není, takže hned pokračuji v sestupu. To ještě nevím, že sestup nebude jen sestup, ale i docela solidní výstup. Řekněte "dolů a nahoru". To si zopakujte asi tak padesátkrát a budete se blížit tomu, o čem byla cesta mezi Phedi a Gopte. Čistě porovnáním nadmořských výšek těchto dvou míst je to do Gopte sestup o 250 metrů, ale ve skutečnosti je to v součtu zhruba 800 metrů stoupání a přes 1000 metrů klesání. Cesta totiž vede přes několik bočních hřebenů.

Kompletní galerie fotek je zde

Navíc všechna stoupání jsou orientována na sever a nyní v březnu jsou stále pod zmrzlým sněhem. Celkem mi trvalo 4 hodiny než jsem došel do Gopte - dvě lodge a všude okolo bordel. Obvykle se chodí během jednoho dne z Gosainkund právě do Gopte, ale já chci dojít až na Tharepati, které je ještě pěkně daleko. Cesta dál je ve stejném stylu jako mezi Phedi a Gopte, ale už je mi nějak jedno, že to co stoupám nahoru, za pár minut půjdu opět dolů. Aspoň se ale jde už lesem a není takové vedro. V polovině cesty mezi Gopte a Tharepati je jedna lodge, tak dávám pauzu a doplňuji zásoby čaje. Poté ještě párkrát nahoru a dolů a následuje dlouhé stoupání po sněhu až k lodgím na Tharepati (3610m). Stíny už jsou dlouhé, když dojdu k první z nich. Beru pokoj za 100 rupií (bez smlouvání) a v jídelně pak objednávám omelety a brambory. Ještě než zapadne slunce jdu kousek nad chatu, odkud je nádherný výhled na Gangchempo (6387m), Dorje Lakpa (6990m) a další šestitisícovky. Jen pro zajímavost - za celou cestu od jezera Gosainkund až na Tharepati jsem potkal jen šest trekařů.
Ráno vstávám po šesté hodině, protože dnešní den bude opět náročný. Tibetský chleba a bhútánský džem k snídani už nemůžu ani vidět, tak si dávám omelety. Jsou tady výborný. Pak zase batoh na záda a vyrážím směr Magingoth (3265m). Cesta nejprve traversuje mezi 3500 až 3600m, nabízí se výhledy směrem k Laurebina La, ale také na Lingsing Himal a Dorje Lakpa. Sestup pokračuje po hřebeni a dál lesem k planině Magingoth, kde jsou dvě lodge. Dál se mírným stoupáním dojde do sedla Kyuola Bhanjyang (3335m) a začíná dlouhý sestup rododendronovým lesem do vesnice Kutumsang (2470m). Cestou potkávám několik trekařů, ale všichni jdou jen okruh Helambu, nikdo směr Laurebina La. Do vesnice přicházím v poledne a v jednom guesthousu si dávám oběd.
Další etapa vede do vesnice Gul Bhanjyang (2140m), kde se obvykle ukončuje druhý den sestupu z Laurebina La. Není to ovšem přímo z kopce, ale nejdřív pěkně nahoru traversem překonat hřeben Jogin Danda a pak po kamenech prudce dolů do vsi. Docela koukám, že sem vede prašná cesta a po ní jede autobus plný lidí. Ve vsi jsou celkem pěkné hotýlky, ale dnes chci jít, co to půjde. Hned za vesnicí začíná morální test – přechod přes hřeben Thotong Danda (2500m). Za hřebenem následuje sestup do vesnice Chipling. Je to solidně prudký a kolena dostávají zabrat. Raději bych snad šel do kopce. Chipling je pěkná díra, špinavé guesthousy a ne zrovna přátelští vesničané. Na konci vesnice si pak pěkně zavařím, protože si nevšimnu nenápadné odbočky a jdu si to pěkně dolů z kopce, ale špatnou cestou na opačné straně doliny. Takže 200 výškových metrů musím zpátky nahoru a odbočit na správnou cestu. Po necelé hodině dojdu do malé vesnice a nevím jak dál, ale vesničani poradí kudy do Pati Bhanjyang. Slunce se nebezpečně stěhuje na západ, ale světla je stále dost. Před šestou hodinou večer jsem v Pati Bhanjyang. Je to špinavá díra ve výšce 1800m. Kousek nad vesnicí je jeden guesthouse, který nevypadá nejhůře a téměř vyměknu tam přespat. Ale nakonec se donutím dotáhnout tu dnešní šílenost do konce - dojít z Tharepati až do Chisopani. To, co se běžně chodí dva dny, chci ujít za pouhý jeden den (41 kilometrů, 1300 metrů nahoru, 2900 metrů dolů). Do Chisopani dojdu za svitu čelovky před sedmou večer. Zapadnu do prvního hotýlku u cesty. Pokoj je hodně jednoduchý, ale je mi to úplně jedno. Svalím se na postel a 20 minut jentak ležím. Pak se jdu dolu najíst – dal bhat, 3 omelety a pivo. Když majiteli řeknu, že jsem dnes šel z Tharepati, tak tomu nechce věřit. Potkávám se tu s jedním Holanďanem, kterého jsem potkal už na začátku treku v Singh Gompa. Od jezer Gosainkund ale vyrážel o den dřív než já.
Poslední noc v horách si trochu protáhnu a vyrážím až po vydatné snídani před devátou ráno. Kousek za vesnicí je domek, ze kterého na mě vyběhne hlídač a jsem obrán o 250 rupií za vstup do údajného národního parku. Výraz národní park si přeložte jako les, který se nikterak neliší od těch předchozích. Po hodině přicházím do sedla Borlang Bhanjyang (2450m) a pak už je to jen dolů a dolů lesem do vesnice Mulkharka (1750m). Je to jedno z nejošklivějších a nejsmradlavějších míst, jaké jsem kdy viděl. Do úplného cíle treku, Sundarijalu (1463m), je to pak asi jen hodina sestupu po betonových schodech. Je to opravdu lahůdka pro kolena na závěr treku. Ze Sundarijalu jedu autobusem za 30 rupií až do Káthmándú. Cestou nabíráme další a další lidi a počet cestujícíh zhruba dvojnásobně přesáhne kapacitu vozidla. Jízda po městě je trochu divoká, ale nakonec se ve zdraví dostanu na autobusové nádraží v centru. Pěšky dojdu do čtvrti Thamel a hledám nějaké ubytování. Chci něco klidnějšího a v jedné postranní uličce zakotvím v pěkném hotýlku Sunrise Cottage za 650 rupií na noc.
Následující tři dny pak věnuji obdivování pamětihodností (náměstí Durbar, velká stúpa Boudhanath, stúpa Swayambhunath a náměstí Patan) a nákupům.

Kompletní galerie fotek je zde

Další den to pak v Nepálu definitivně balím a po malé hádce na recepci o to, kolik nocí jsme tam vlastně strávil, si beru taxíka na letiště. Raději jsem tady 2 a půl hodiny před odletem, protože o odbavení a všemožných bezpečnostních kontrolách na místním letišti jsem četl jen to nejhorší. Chci si nechat zabalit batoh, ale světe div se, tato služba je v rozvojové zemi Nepál ještě o polovinu dražší než v Praze na Ruzyni. To se mi nechce podporovat, tak batoh balím do fólie, co mi zbyla ještě z domova. Na odbavení je solidní fronta a na řadu se dostávám až po 40 minutách. Čekám problém s odbavením batohu, protože v Dillí mám 24 hodin stopover a navíc z Milána do Berlína neletím s Jet Airways, ale s Air Berlin. Nicméně čeká mě příjemné překvapení, protože batoh je odbaven až do Berlína a akorát v Miláně si budu muset vyzvednout boarding pass. Na odletu máme téměř 2 hodiny zpoždění, což není dobré, protože letiště doslova praská ve švech a hlavně přicházím o čas strávený v Dillí. Pak se konečně otevře vchod s nápisem Delhi. Přímo před schody do letadla je postavený malý stan a ještě jednou nás všechny projedou detektorem, prošacují zavazadla a dvakrát zkontrolují boarding pass.
V Dillí nakonec přistáváme s hodinu a půl dlouhým zpožděním. Před pasovou kontrolou je třeba vyplnit jeden formulář, ale jinak stačí ukázat pas s vízem a dostávám vstupní razítko a uvítání "Welcome to India". Z letiště jedu vlakem (80 rupií) přímo do centra na New Delhi Station - jízda trvá jen 18 minut (mafie na pražském magistrátě možná něco podobného zřídí i v Praze ještě v tomto století). Chvíli se motám přes stanici metra na nádraží a dál nadchodem na ulici Main Bazaar, která je něco jako centrum pro všechny backpackery. Mám rezervovaný pokoj v jednom hotýlku v postranní ulici a je to příjemné překvapení - čistý pokoj a všechno funguje. Jenom si dám věci dovnitř a jdu prozkoumat okolí.
Další den vstávám brzo, věci nechávám v hotelu a jedu 2 stanice metrem do stanice Chandhi Chowk. Odtud jdu pak k pevnosti Red Fort, jenže je ještě zavřeno a otevírá se až v devět hodin. Nechci ztrácet čas, tak se jdu místo čekání podívat na mešitu Jama Masjid (Páteční mešita). Cestou mě otravuje snad 20 tuktukářů a vyprávějí báchorky, že jdu špatně, že vstup pro cizince je jinou bránou apod. U vstupu do mešity po mě chce "hlídač" zaplatit 100 rupií za foťák. Odvolává se na ceduli, kde je cosi jako návštěvní řád a mává nějakou průkazkou. Dávám mu prachy a mizím dovnitř. Mešita je ze 17. století a je to opravdu nádherná stavba. Po prohlídce ještě vylezu na minaret a pak to přes místní bazar projdu zpátky k Red Fort, kde je již otevřeno. Po důkladné prohlídce pevnosti jdu pěšky přes Chawri Bazaar až k New Delhi Station a dál do hotelu vyzvednout věci. Ještě stíhám hodně pozdní snídani a běžím na vlak směr letiště. Krátce po poledni jsem tam a dělám klasické kolečko - vyplnit formulář, pasová kontrola a bezpečností kontrola. Do odletu zbývá něco času, tak se snažím utratit rupie, co mi zbyly. Pak už jen čekání na boarding během kterého celkem 5 osob (ano, bylo jich skutečně pět) zkontroluje palubní vstupenku a visačku na příručním zavazadle. Let je, až na několik solidních turbulencí a asi deset plačících dětí, klidný. Mám sedadlo u okna, tak se můžu kochat výhledem na hory v Afghánistánu, poušť v Turkmenistánu, Kavkaz a na závěr rakouské Alpy.
Po deváté hodině večer odlétám z Milána do Berlína. Celou cestu spím a vzbudí mě až házení letadla před přistáním. Z vylidněného letiště Otto Lilienthal (Tegel) jedu busem na Ostbahnhof a na pár hodin se jdu vyspat do hostelu vedle. Další den v pět ráno odjíždím z Berlína starými vagóny ČD a po čtyřech hodinách jízdy jsem v Praze. A to je konec celé nepálské rychloakce.