Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Slovensko   Malá Fatra
     Roháče, Vysoké Tatry
Německo  Bavorské Alpy
Švýcarsko   Bernské Alpy
                      Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler, Monte Vioz                 Ortler
       Slovinsko   Julské Alpy
Chorvatsko   Dinara
  Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Španělsko   Sierra Nevada
Maroko   Jebel Toubkal
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan
                  Si Gu Niang
Keňa   Mt. Kenya
Tanzánie   Kilimandžáro

v okolí Ventu - Mitterkarjoch a Kreuzspitze


21. - 26. 6. 2006

Původně jsme měli jet ve dvou, jenže dopoledne volá Míra a sobotní odjezd do Ötztálek ruší. Na nic nečekám, naházím věci do báglu a večer vyrážím sám. Z Prahy odjíždím až před desátou a jedu přes Plzeň na Rozvadov, kde si dávám u McD jednoho burgera na cestu. Hranici pak překračuju něco před půlnocí.
Dál pak jedu pořád po dálnici na Regensburg a Mnichov, který projíždím zcela bez problému. Kousek za Garmisch-Partenkirchen přejíždím do Rakouska a začíná motanice směr sedlo Fernpass. Ze sedla následuje klesání do Imstu a pak konečně odpočka do doliny Ötztal. Stoupám dolinou nahoru, projedu Sőldenem a do Ventu přijíždím v pět ráno. Auto nechávám na parkovišti u lanovky, která je ještě mimo provoz. Dám si snídani, zabalím věci a před sedmou ráno vyrážím směr chata Breslauer Hütte. Výstup je celkem fádní - dupačka serpentínama do prudkého svahu. Za necelé tři hodiny jsem na chatě. Personál už tu je, ale otvírají až zítra, takže musím do winterraumu. Spíš do winterhausu, protože takhle luxusní winterraum jsem zatím neviděl. Vyházím věci z báglu a jdu spát. Vstávám ve 3 odpoledne. Mezitím sem přišli dva Francouzi a v předsíňce zkoušejí co všechno se dá dělat s tiblocem. V podvečer začíná pršet a z nedalekých stanů se dovnitř stěhuje 5 kluků z Bratislavy. Večer pak přicházejí ještě 4 Němci. Slováci mě celý večer baví historkama z jejich jízdy do Ventu půjčeným, 24 let starým, Passatem - dobíjení baterky po cestě někde v kostele apod. Spát jdu po devátý a budíka dávám na druhou ráno. Doufám, že se počasí zlepší.
Ve dvě ráno vylézám z winterraumu a venku je hustá mlha a mrholí. Takže lezu zpátky do vyhřátého spacáku. O hodinu později je to s počasím ještě horší, protože regulérně prší. V půl šestý pořád mrholí, takže na to kašlu a budíka už nepřenastavuju. O další dvě hodiny později se to ale trhá, přestává pršet a začíná svítit slunce. Vstávám, beru věci a jdu nahoru. Hned kus za chatou jdu přes první sněhová pole a bořím se, protože v noci bylo něco kolem 5°C. Pokračuji místy po sněhu Mitterkarem pozvolna nahoru. Od 3150m se jde jen po sněhu a o kousek výš se cesta stáčí doprava a je vidět sedlo Mitterkarjoch. Pod samotné sedlo se doslova probiju, protože co krok to minimálně po kolena ve sněhu. Sedlo má dva žlaby a já si pro výstup vybírám ten pravý, který už je tzv. vyprázdněný (lavina už tady sjela). Sklon svahu bych odhadl na 40° až 45°, v horní části možná k 50°. Každým krokem posílám dolů malou lavinku. V horní části už se mi to moc nelíbí, protože sníh je celkem nestabilní a jsem jak na trní, jestli se to se mnou nevydá dolů celý. Přemýšlím jestli nepřelezu vlevo na skálu, ale nakonec už ten kousek dolezu po sněhu. Nedolezl jsem přesně do Mitterkarjochu, ale kousek nad něj. Chvíli nahoře posedím a studuju cestu dál na Hinterer Brochkogel. Výstup ale nakonec zavrhnu z důvodu stavu sněhu, nestabilnímu počasí a relativně silnému větru. Po hřebínku přejdu do nižšího sedla. O kus níž lezou Němci, přičemž dva z nich lezou nahoru direkt po skále. Dolů sestupuju levým žlabem a pak se přebrodím Mitterkarem zpátky k chatě. Winterraum už je zamčený, takže si jej ještě nechávám otevřít a venku pak balím věci. Dám si oběd a vyrážím směr chaty Vernagt Hütte a Hochjoch Hospiz, kam přicházím až v půl sedmý večer. Chata už je otevřená, nocleh v Lageru je za 7 EUR.

     

Budík mě žene ven z postele ve tři ráno. Venku vařím kafe a něco málo posnídám. Před čtvrtou ráno sestupuju za svitu čelovky do Ventu. U auta jsem v šest ráno a v sedm jedu dolů do Sőldenu. Zakotvím v místním kempu, relaxuju a doslova skoro nic nedělám. Odpoledne se jdu projít po městě, které je samo o sobě dost hrozné (jedna betonová krabice vedle druhé).
Ráno balím stan a věci a v kempu nechávám jenom auto. Za 9 EUR jedu autobusem až k ledovci Rettenbachferner (2674m), kde se lyžuje i v létě. Mám v plánu jít zajištěnou cestou Mainzer Hőhenweg k bivaku Rheinland Pfalz (3247m). Tam chci přespat a sestoupit buď stejnou cestou nebo sejít do Hubenu a busem zpátky do kempu. Pomalu stoupám po horské silnici až na horní parkoviště (2800m) a dál pak po sněhu až pod sedlo Polles Joch. Tady přecházím na skálu a podél řetězů prudce stoupám do sedla. Ze sedla je vidět prakticky téměř celá hřebenová cesta k bivaku. Leží tam ještě relativně dost sněhu a cesta není prošlápnutá. Navíc se začínají honit mraky a jsou i hlášeny docela silné bouřky. Mám obavu, že bych to do bivaku nemusel stihnout včas a bouřku na 3200m vysokém hřebenu zažít nechci. Pod vrcholem Polleskogelu (3033m) to obracím a začínám sestupovat zpět. Čeká mě sestup o 1700m níž do Sőldenu. Ještě než tam dojdu, tak začíná hřmět a později přichází bouřka. V kempu mě čeká doslova šok. Ráno, když jsem odcházel, tak jsem tady byl prakticky jediný host. Teď je kemp doslova natřískaný do posledního místa a není tu k hnutí. Za doprovodu deště stavím stan, večeřím a jdu spát.
Dopoledne všechno balím, na recepci platím 23EUR za 2 noci a jedu ještě jednou do Ventu. Odpoledne pak stoupám dolinou Niedertal na chatu Martin-Busch Hütte. Cesta je doslova procházka (chatař po ní vozí zásoby jeepem) a jen velmi pozvolna stoupá dolinou k chatě, která leží ve výšce 2501m. Na chajdě jsem někdy ve čtyři odpoledne a jdu se ubytovat. Chatařka mě v lágru ubytovává za pouhé 4EUR, přestože na chatách DAV platí tarif pro mládež jen do 18 let. Venku pak kuchtím lasagne a zapíjím to pivkem Zipfer.

   

Ráno vstávám před třetí, beru batoh a jdu ven vařit kafe a posnídat. Mám možnost pozorovat zajímavý úkaz - nademnou je doslova vymetené nebe poseté spoustou hvězd, ale asi 5 kilometrů od chaty, někde nad Ventem zuří bouřka a každých pár vteřin hory ozáří blesk. Chvíli čekám jestli se bouřka nepohybuje směrem do doliny. Vypadá to dobře, takže začínám stoupat směr italská hranice a chata Similaun Hütte (3019m). Téměř celý výstup jdu za svitu čelovky a až když jsem kousek pod chatou Similaun, tak na mě dopadají první sluneční paprsky. U chaty chvíli posedím a pozoruji dvojici, která stoupá po ledovci na Similaun. Pak to seběhnu zpátky k Martin Busch Hütte, sbalím věci a vyrážím ještě zdolat Kreuzspitze (3457m). Je to asi nejsnadněji přístupný vysoký kopec v Ötztálských Alpách. Nejde se po ledovci a dokonce až na vrchol vede značená cesta. Za hodinu pochodu jsem ve výšce 2900m nedaleko plesa Samoar See. Dál je pak terén kamenitější a skalnatější, ale pořád je to chodecký terén. V 3200m začíná sníh, tak nasazuju návleky a beru cepín, protože cesta místy traverzuje svah o docela solidním sklonu. Potom se dostávám na závěrečný hřeben a dojdu na vrchol, kde potkávám čtyři Holanďany. Říkají mi, že toto je nejvyšší hora, kterou kdy vylezli a že v Holandsku žádný hory nemají a jak to tady v Rakousku máme dobrý :-). Chvíli posedím na vrcholu u pěkného vrcholového kříže a dávám se pomalu na sestup. V polovině mě začíná chytat levá achilovka a je to pořád horší. Za hodinu a něco jsem u chaty Martin-Busch. Nohu aspoň stahuju bandáží a dolů do Ventu se pak vleču jako šnek. U auta jsem rád, že už nikam nemusím. Věci naskládám do vozu a začnu si prorážet cestu do Prahy. Provoz je kupodivu i v Mnichově bez problémů, takže doma jsem před jednou ráno. Na tachometru mám z Ventu najeto přesně 599km.