Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

výstup na Hohe Geige, Wassertalkogel a k chatě Ramolhaus


8/2006

Na parkoviště před vesnicí Plangeross (1617m) přijíždím po šesti hodinách jízdy ve tři ráno a hned se dávám do spaní. Ráno se proberu v osm. Počasí vypadá velmi slušně a na zítřek se to má pokazit, takže jdu zkusit vylézt Hohe Geige (3398m) za jeden den. Před desátou razím nalehko směr chata Rüsselheimer Hütte (2323m), ke které by to měly být necelé dvě hodiny chůze. Moc jsem toho nenaspal, ale energie mám na rozdávání. Za pouhou 1 hodinu a 8 minut už sedím na terase chaty a dávám si radlera. Dál pak mírně do kopce na rozcestí, kde z časových důvodů neodbočuji na západní hřeben, ale jdu dál po normálce. Ve 2700m začíná sníh a velmi rychle ho přibývá. Bořím se po kolena a tempo postupu rapidně klesá. Ve 2900m se mi daří ztratit značku a můj původní plán se začíná rozpadat jak čínská motorka. Lezu pomalu někudy jižní stěnou a až po třetí odpoledne jsem na konci západního hřebene ve výšce 3140m. Vrchol je už vidět, ale nemám sílu na další brodění se v mokrém sněhu. Takže to otáčím zpátky dolů. U auta jsem pak po sedmé večer a mám toho tak akorát.

   

Následující den se dopoledne přemísťuji do nedaleké vesnice Mandarfen (1680m). Počasí není žádný zázrak, ale pomalu se to začíná trhat. Na záda beru o poznání těžší batoh než včera a začínám stoupat k bivaku Rheinland-Pfalz, který stojí na vrcholu Wassertakogelu ve výšce 3247m. Po úzké pěšině, která se v horní části motá mezi ocelovými lavinovými bariérami, se za necelou hodinu dostávám k velkému plechovému kříži (2127m). Je odtud pěkný letecký pohled na Mandarfen. Cesta, respektive necesta, je dále značená jen velmi sporadicky. Jedná se totiž o nouzovou sestupovou trasu z hřebene Geigenkamm. Pokračuji prudce do kopce podél lavinových bariér až k poslední z nich. Vpravo ve svahu jsou nějaké ocelové tyče a vypadá to jako značení, takže jdu tím směrem. Po prudkém travnatém svahu dojdu až do výšky zhruba 2700m. Zde se dostávám na široký hřeben, který se s přibývající výškou zužuje a zároveň se stavá kamenitým. Něco nad 2800m už jde o přelézání skalních bloků, ke kterým se postupně přidává i sníh. Ve 3000m už ho je požehnaně. Horní část výstupu na hřeben Geigenkamm se opět brodím po kolena ve sněhu. V sedle na hřebeni překvapeně koukám, že hřebenová cesta Mainzer Höhenweg je již prošlápnutá. Sestoupím k stopě a pokračuji v mokrém sněhu směr Wassertalkogel a bivak Rheinland-Pfalz. V cíli jsem po téměř 6 hodinách chůze v šest hodin večer. Stopy vypadaly dost čerstvě, ale v bivaku nikdo není. Podle evidenční knihy stopu prošláplo 8 Němců včera. Bivak je naprosto úžasná plastová boudička ve stylu UFO z roku 1973 a je tady devět míst. Udělám si večeři a se západem slunce jdu spát.

   

Noc je taková všelijaká. Výška je trochu znát a navíc docela silně fouká vítr. Chvílema to vypadá, že se UFO modul vydá zpět na Mars :-). Ráno je nádherně, ale venku pořád řádí ledový vítr. Právě kvůli tomu větru jsem na vážkách jestli mám pokračovat dál po Mainzer Höhenweg směrem k chatě Braunschweiger Haus, ale nakonec si řeknu, že to zkusím. Pobalím věci a jdu směrem na Gschrappkogel (3197m). Jenže na hřeben již začalo svítit slunce a sníh rychle měkne. Po chvíli to vzdávám, protože jdu hrozně pomalu a k chatě bych šel o hodně déle než udávaných 5 hodin. Vracím se zpět k bivaku. Uvnitř si ještě uvařím polívku a pak to definitivně balím. Do Mandarfenu sestupuji prudkým vysněženým žlabem, který začíná asi 150 metrů jižně od nouzové sestupové cesty. Naštěstí sem ještě nezačalo svítit slunce, takže je to krásně zmrzlý. Nasazuju železa a začínám pomalu sestupovat svahem o sklonu přes 40 stupňů. Ve spodní části jdu oraništěm, které je pozůstatkem několik dní staré laviny. Zjišťuji, že až dolů to žlabem nepůjde, takže přelézám vpravo na skály a traverzuji stěnou. Několik míst je za II UIAA. Dojdu až na hřeben k nouzové sestupové cestě, po které jsem včera přišel. Poté seběhnu podél svých stop až k poslednímu sněhovému poli ve výšce 2750m. Tam dávám pauzu a vařím oběd. V Mandarfenu naházím věci do auta a jedu Pitzatlem dolů. Ve Wennsu odbočuji na úzkou silnici, která stoupá do sedla Pillerhöhe (1560m). Ze sedla následuje doslova padák na hlavní silnici mezi Landeckem a Pfundsem. Několik kilometrů před hranicí s Itálií odbočuji směr Samnaun, který je již ve Švýcarsku a je zároveň bezcelní zónou. Benzín N95 tady byl v přepočtu za 26.90 a N98 za 27.80 CZK. Tedy výrazně levnější než u nás nebo v Rakousku. Město vypadá jak velký duty-free shop někde na letišti. V jednom krámku mají pěkné trekové hole za super cenu 29CHF. Hned je beru, protože 3 dílné, opružené hůlky bych za 500 korun jinde asi nesehnal. Večer se prokoušu po okreskách až do doliny Ötztal a zapíchnu to na parkovišti asi 10 kilometrů před Ventem.

   

V noci přichází solidní bouřka a když se po páté ráno probouzím, tak ještě pořád leje. Pak ale přestává a vypadá to, že by možná mohlo vysvitnout i slunce. Jedu do Ventu a chci zkusit vyběhnout na Vorderer Brochkogel (3565m). Jenže začíná opět hustě pršet. Tak to obracím a volím náhradní program v podobě výstupu z Obergurglu k chatě Ramolhaus (3006m).
Auto nechávám na parkovišti na začátku vesnice a za lehkého deště vyrážím nahoru k Ramolhausu. Celou cestu je hnusně a zima. Až kousek pod chatou se to začíná trhat a občas se ukáže i slunce. Na chatě si dávám jídlo a pak ještě vyběhnu kus nahoru do 3080m, odkud je pěkný pohled na Ramolkogel (3550m) a směrem k Hochwilde. Pak to celé seběhnu stejnou cestou do Obergurglu. Ještě vyjedu autem k mýtnici (2175m) na horské silnici Timmelsjochstrasse a pak definitivně odjíždím z doliny Ötztal.
Zpáteční cesta probíhá bez problému až někam za Regensburg, kde se mi stává něco, co jsem dosud znal jen z vyprávění. Celé bych to stručně shrnul: "Mikrospánek je svině!". Mně se naštěstí nic nestalo (do teď to považuji za zázrak), ale auto bylo o svodidla sedřený slušně. Nějakým zázrakem zůstala plná pojízdnost vozu zachována a mohl jsem tak bez asistence odtahovky dojet domů.