Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

víkendový výstup na Wildspitze - 3774m


8/2009

Po roce se s Mirkem domlouváme na další akci v Alpách a v polovině srpna míříme již téměř tradičně do Ötztálských Alp. Za cíl máme tentokrát nejvyšší vrchol v oblasti, 3774 metrů vysokou Wildspitze.
V pátek večer se po pěti dnech budování kapitalismu necítím na sedm hodin řízení, takže odjezd přesouváme na sobotu. V pět ráno vyzvedávám Míru a dáváme se na 600 kilometrů dlouhou cestu do Ventu. Až za Mnichov to jde celkem dobře, ale asi 30 kilometrů před koncem dálnice v Garmisch-Partenkirchen je naprosto šílená zácpa. Vůbec se to nehýbe, takže raději sjíždíme na okresku a naslepo se motáme směr rakouská hranice. Jede se pomalu, ale jede. Pak nás to naštěstí vykopne směr Mittenwald a vjíždíme do Rakouska. Kousek za hranicí odbočujeme na Seefeld a sjíždíme prudce do údolí Innu. V Telfsu chvíli nemůžeme najít správnou cestu, ale nakonec se zadaří a už jedeme podél řeky směr dolina Ötztal. Cestou ještě potřebujeme něco dokoupit, jenže Rakušáci mají opět nějaký svátek a všude je zavřeno. Nakonec mají otevřeno v Soldenu, takže dokupujeme zásoby a do Ventu přijíždíme něco po jedné odpoledne. Parkoviště u lanovky je zcela plné, takže se vracíme na začátek vesnice a auto necháváme tam. Ještě než stačíme vystoupit, tak už u nás loudí asi 16 letý chlapec a chce 4 eura za parkoviště. Nemáme drobné, respektive máme, ale jen v malých mincích, tak to dostává pěkně v centech. Po druhé hodině jdeme k lanovce a čistě z pohodlnosti nejdeme prvních 400 výškových metrů pěšky, ale necháváme se vytáhnout nahoru. Po svých jdeme tedy až z 2300m. Celý předchozí týden jsem bojoval s chřipkou, ale překvapivě se mi s těžkým batohem jde celkem dobře. Za hodinu a půl jsme u chaty, která je doslova v obležení turistů. Hned se jdeme ubytovat a ještě že máme rezervaci, protože chata je zcela plná. Dostáváme místa ve winterraumu, což nám vyhovuje. Pozdě odpoledne se pak dovnitř hrne hromada lidí. Zájezd Adventury! Jsem překvapen kolik lidí je stále ochotno za víkend v Alpách zaplatit šílené peníze. Jen doprava, průvodce a půjčení výbavy stojí na tento zájezd téměř 5000 korun.

S ohledem na počet lidí v hlavní boudě raději posunujeme budíček na 3:30 ráno, abychom těm davům utekli. Večer jdeme kousek nad chatu směrem do Mitterkaru, odkud je krásný večerní výhled na Fineilspitze, Schalfkogel a další kopce nad 3500 metrů.
Druhý den ráno se opravdu přinutíme vstát v půl čtvrté. Venku snídáme a v chatě je naštěstí zatím klid. Před půl pátou máme vše připraveno a dáváme se na pochod. Dole v chatě akorát začínají pobíhat první lidi. Pomalu stoupáme Mitterkarem a jen asi 15 minut za náma jdou další čelovky. Ve 3100 metrech, pořád ještě za tmy, dáváme krátkou pauzu a pokračujeme po suti směr sedlo Mitterkarjoch. V 3250m přecházíme na sníh. Teď ráno je to na šutr zmrzlý, takže nasazujeme mačky. Pomalu se začíná rozednívat a je pěkný pohled směrem na východ na kopce jako je Ramolkogel nebo Schalfkogel. Dojde nás skupinka pěti Čechů - 2 kluci a 3 holky. Celkem mají jenom dva malé 30 litrové baťůžky, do kterých se jim nemohla vejít výbava pro 5 lidí. Na sněhu jim to dost klouže, tak se to snaží obejít po suti těsně pod stěnou (přilby neměli). Pak se zcela nepochopitelně začnou škrábat jedním ze žlabů nahoru. První z nich docela zásobuje ty ostatní pod ním padajícími kameny. Míra se je ještě snaží upozornit, že tam cesta na Mitterkarjoch nevede, ale bezvýsledně. My pomalu dojdeme po firnu k začátku fixních ocelových lan vedoucích do sedla. Chvíli váháme jestli to nevzít prudším pravým žlabem po sněhu, ale nakonec jdeme podél fixů. Jde to rychle a za chvíli jsme v sedle Mitterkarjoch (3470m). Rozmotáváme lano, opět nasazujeme mačky a vyrážíme po ledovci dál nahoru. Ve vedlejším sedle vidíme dva lidi, co šli asi deset minut za náma, ale jinak nikde nikdo. Stále míříme k vrcholu jako první. Po ledovci jdeme překvapivě rychle a za chvíli už vidíme vrchol Wildspitze. Sníh končí v 3670m, takže sundaváme mačky, motáme lano a doplňujeme energii. Z doliny se blíží vrtulník. Najednou je jen 50 metrů od nás a záchranáři koukají směrem k nám. Pomoc nepotřebujeme a Míra jim tedy ukazuje "N". Přesto vrtulník přistává kus od nás. Jsme bombardováni zvířeným sněhem a ledovou krustou. Jeden ze záchranářů běží k nám a prý jestli nejsme zranění? Ne, nejsme. Vždyť jsme vám to dali jasně najevo. Chlapík se dál ptá, jestli nevíme něco o 2 zraněných, které tu mají hlášené. Odpovídám mu, že na ledovci jsme jenom my dva a další dva lidi o kus níž. Pokud jsou nějací zranění, tak to musí být někde pod Mitterkarjochem. Záchranář si nasazuje helmu a do mikrofonu žádá o vyzvednutí a vrtulník jde opět na přistání. Nechceme být znova zasypaný sněhem a ledem, tak házíme batohy na záda a makáme po kamenech nahoru. Za deset minut jsme nahoře a jsme tu jako první.

Počasí je parádní a 20 minut si sami užíváme vrchol. Pak přijdou dva Rakušáci, necháme se od nich vyfotit a začínáme sestupovat. Na konci ledovce je první větší skupina. Ještě, že jsme ráno vyrazili tak brzo, protože za chvíli tady bude těsno. Navážeme se na špagát a jdeme dál dolů. Proti nám jdou davy včetně oné výpravy Adventury. V sedle se bavíme s dvěma našincema a dozvídáme se, co se ráno stalo a proč tu byl onen vrtulník. Údajně to dvěma lidem pod sedlem na sněhu ujelo a skutáleli se dolů. A protože sníh byl plný kamenů, tak tam byla nějaká zranění. O kus dál na ledovci stojí další vrtulník a záchranáři běhají k hraně jednoho z vedlejších žlabů. Jeden z nich ke mně běží a prosí o půjčení lana. Potřebují vytáhnout lidi ze žlabu a potřebují ještě pár metrů, aby se k nim dostali. Lano jim půjčuji a my relaxujeme v sedle. Po půl hodině se jdu podívat, jak to vypadá a kdy zhruba dostaneme lano zpátky. Ptám se jich, jestli to náhodou nebyli Češi, protože to byl stejný žlab, do kterého jsme ráno viděli lézt oněch pět našinců. Ale prý to byli Helmuti. Sbalíme bágly a jdeme dolů. Sníh pod sedlem už doslova teče a to ještě potkáváme pět Poláků, jak jdou teprve nahoru. To brodění ve sněhu jim opravdu nezávidím. Uprostřed Mitterkaru na mě padá únava a zbytek cesty k chatě se celkem vleču. Na chatě dáme vítězné pivečko a za hodinu sestoupíme na Stablein, odkud jedeme lanovkou dolů. V pět hodin vyrážíme z Ventu směr Praha. Jede se dobře až před Mnichov, kde nás hodinu zdrží šílená zácpa. V Praze jsme pak před jednou ráno.