Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

výstup na Hohe Geige (3398m) podruhé


8/2008

Na první srpnový víkend je slušná předpověď, takže se domlouváme s Mirkem a jedeme alespoň na dva dny do Ötzálských Alp. Téměř před dvěma lety jsem se pokoušel vylézt Hohe Geige, ale kvůli velkému množství nového sněhu jsem to nevylezl až nahoru. Takže tomu chci dát ještě jednu šanci.
V pátek večer vyzvedávám Míru v Záběhlicích. Ještě v Praze tankujeme plnou a kupujeme pseudodálniční známku, aby modrý režim měl z čeho krást. Poté následuje tradiční cesta po D5 a noční jízda Německem. Před bavorskou metropolí houstne provoz, ale průjezd Mnichovem probíhá bez problému. Kousek před hranicí s Rakouskem pak začíná pršet a déšť nám vydrží až do Pitztalu. V dolině hledáme nějaké místo na přespání a nakonec zakotvíme na takové velký ploše. Já spím v autě a Míra ve žďáráku pod takovým přístřeškem.
Ráno spíme jak zařezaní a probouzí nás až auta s fotbalistama, co přijeli na trénink. Spali jsme totiž hned vedle fotbalového hřiště :-). Naházíme věci do auta a jedeme posledních deset kilometrů na parkoviště u vesnice Plangeros. Dáváme malou snídani, pobalíme batohy a po desáté hodině vyrážíme nahoru. Cesta nám docela ubíhá, takže za 2 hodiny jsme u chaty Chemnitzer Hütte ve výšce 2323 metrů. Od chaty se pokocháme výhledem na majestátní Watzespitze, která se tyčí na protější straně doliny Pitztal a pokračujeme dál nahoru. Přesně ve výšce 2500 metrů nacházíme naprosto luxusní místo na stan. Zcela rovná louka porostlá řídkou trávou. Stavíme stan, přebytečné věci necháváme uvnitř a jen nalehko razíme směr vrchol.

   

Z časových důvodů volíme normálku, což není nic jiného než pohyb v kamenolomu. Pomalu postupujeme stěnou a pozdě odpoledne konečně dolézáme do sedýlka, odkud je vidět tamější pleso ve výšce 3230 metrů, miniledovec a hlavně vrchol. Citelně se ochlazuje a od západu se ženou mraky. Ničím se nezdržujeme a pokračujeme dál. V šest večer jsme konečně na vrcholu. Bohužel už je téměř zataženo a chvílemi jsme v mracích, takže výhledy nejsou nic moc. Sestup po skále a suti je šílený. Dole toho mám dost a Míra snad ještě víc. U stanu jsme akorát s příchodem tmy a už za svitu čelovek vaříme večeři. Míra toho má tak dost, že ani jíst nechce.
Ráno je mlha a docela zima. Mně se vůbec nechce vylézt ven a vstávám až v devět. Zároveň se mi nechce ani nikam jít, takže Míra jde sám na jeden z okolních vrcholů. Já po snídani alespoň vyběhnu k plesu Weissmaurachsee, které je kousek nad naším kempem. V poledne to všechno sbalíme a pomalu jdeme dolů. Následuje non-stop jízda směr Mnichov. Blbne mám auto a doufám, že to někde neklekne. Když se blížíme k hranici, tak vidím v dálce stoupající černý dým. Vyjedeme ze zatáčky a vidíme auto v plamenech. Naštěstí stihli všichni vyběhnout ven a došlo tak jen k materiálním škodám. Příjíždí hasiči a auto pěkně napění. Dálnici samozřejmě uzavřou a vytvoří se tak slušná kolona. Po asi hodině čekání nás začnou pomalu pouštět. V Praze jsme pak v deset večer.