Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

dobytí Wilder Freigeru - 3420m



23. - 24. 6. 2016

Na parkoviště nad Grawa Alm ve výšce 1590m přijíždím až někdy v dvě odpoledne. Dám pozdní oběd, dobalím bágl a vyrážím nahoru. Cesta nejprve příjemně stoupá v serpentinách lesem a celkem rychle se nabere prvních 200 výškových metrů. Poté už se jde mírněji nad hranicí lesa a užívám se první výhledy směrem na Ruderhofspitze a Habicht. A při pohledy na kopce kolem je jasný, že od 2500 metrů to bude o brodění se ve sněhu. Po necelý hodině jsem na krásný planině Sulzenau Alm. Z okolních stěn se díky tajícímu sněhu valí pěkný vodopády, opodál se pasou kravičky... krásně tu je :-). V serpentinách, již pěkně ve stínu ukrajuju druhých 300 výškových metrů k chatě Sulzenau Hütte. Od parkoviště jsem to dal za 1:35, což je pěkný čas.
Po krátký pauze pokračuju dál (chatám se posledních pár let snažím spíš vyhýbat) směr sedlo Seescharte. Původně jsem chtěl dojít až tam, ale časově to nestíhám, takže nakonec rozbíjím základní tábor na hranici sněhu ve výšce 2430m. Ráno mě teda čeká ještě kilometr nahoru. Místo na bivak mám ale luxusní - pode mnou ještě částečně zamrzlé pleso Grünausee, naproti majestátní Ruderhofspitze, nademnou Wilder Freiger. Stavím stan, v kotlíku se vaří večeře a v nedalekém jezírku se chladí pivo... po zádadu slunce se soukám do svého ministanu a za chvíli spím.

Ve 3:45 típám budík a ven se deru, ač značně nerad, až po 4 ranní. V pět, již za světla, vyrážím nahoru. Do sedla Seescharte to jde - jsem ve stínu a sníh přes noc trochu ztvrdnul. Moc se to neboří a za 50 minut jsem v sedle (2765m), kde se do mě opírá můj dnešní nepřítel - slunce. Už teď ráno to pere a při pohledu na cestu dál, která je celá pod sněhem (tady v sedle jsou ho přes 2 metry), mi není úplně do zpěvu. Chvíli jsou ještě napůl odtáté stopy, ale ty mizí a je to jenom na mně. Stoupám nahoru, místama celkem zostra nabírám výšku a vyškrábu se na hřeben nade mnou. Výšku odhaduju na 3150m, jde mi to skvěle. Ne nejde, protože nejsem 3150m, ale 3053m vysoko a omylem jsem vylezl na Gamsspitzl. Za běžných okolností má člověk na vrcholu radost, ale teď mě to spíš s..e, protože musím drahocenných 100 výškových metrů dolů a navíc jsem ztratil asi půlhodiny. Již správným směrem ukrajuju pomalu výškové metry. Sníh je ale horší a horší a bořím se víc a víc. Dvakrát to chci na hřebenu otočit, pak se donutím, že vylezu aspoň na předvrchol (3335m). Tam mě to nabije energií, protože hlavní vrchol Freigeru už není tak daleko. S broděním ve sněhu mi to ke kříži trvá asi půl hodiny. Výhled jak do Rakouska, tak do Itálie parádní. Alpy s tím množstvím sněhu vypadají jak Himaláje. Sestup je únavný, krusta povolila a co krok, to jdu po kolena. Pod 2800m to jde líp, protože i vrchní vrstva je firn. Dokloužu ke stanu, hodinu si poležím u jezírka, kochám se pohledem na Ruderhofspitze a pak pokračuju s plnou polní dál dolů k chatě Sulzenau. Dám si poctivě vydřený pivko a seběhnu posledních 600 výškových metrů k autu.