výstup na Winnebachjoch a Breiter Grieskogel

8/2010

Po měsíci stráveném na druhé straně světa se konečně dostává na řadu první letošní alpská akce. Předpověď počasí není nic moc. Dva dny před naším odjezdem od 2500m sněží a nahoře údajně napadlo až 40 cm novýho sněhu. Ale nakonec se s Blažejem rozhodneme zkusit štěstí a první srpnový pátek večer razíme směr Stubaiské Alpy.
Přesun přes půlku Prahy pro věci mi zabere víc času než jsem čekal, takže vyrážíme až něco před osmou večer. Následující průjezd městem je tak aspoň bez kolon a zanedlouho už to valíme po D5 na Plzeň, Regensburg a Mnichov. Půlnoční průjezd je zcela bez problému a v půl druhý ráno stavíme stan na odpočívadle kousek za Fernpassem. Chvíli na to začíná bohužel pršet.
Ráno je solidní kosa a nechce se nám ven ze stanu. Ale v půl osmý to za lehkého deště sbalíme a jedeme posledních 60 kilometrů k cíli, kterým je tentokrát Gries im Sulztal. Cestou se ještě stavujeme v Hoferovi dokoupit zásoby a pak už definitivně vzhůru do hor. V Laengefeldu odbočujeme na úzkou silničku, která nás dovede až do Griesu (1569m). Ještě vyjedeme o 2 zatáčky nad vesnici a parkujeme na malém parkovišti ve výšce 1650m. Je zataženo, hory jsou zahalené v mracích a drobně prší. Tak tohle předpověď na dnešek nehlásila. Dobalíme batohy, něco málo pojíme a před jedenáctou se vydáváme směr chata Winnebachsee Hütte. Čeká nás převýšení 720 metrů a dle ukazatele na parkovišti 2 a půl hodiny chůze. Projdeme malou vesnicí Winnebach (1680m) a pokračujeme serpentinami lesem, který opouštíme ve výšce necelých 2000 metrů. Dál jdeme v mlze. Ve 2150 metrech se to trochu protrhne a nám se naskytne pohled na zasněžené hory (sníh leží prakticky hned nad náma, od 2200m). Tak to není úplně super. Jdeme dál rychlým tempem a za 1 hodinu a 38 minut od parkoviště jsme na chatě. Okolo je solidně zasněženo - odhadem 20 čísel. Jdeme dovnitř uplatnit naši rezervaci. Chatař nás nechává chvíli čekat, čehož využívám k uvaření kotle nudlí. Mezitím dostáváme místa v lágru. Vybalujeme přebytečné věci a rozhodujeme se o odpoledním programu. Vybíráme mezi Winnebacher Weisskogelem (3182m) a Breiter Grieskogelem (3289m) a nakonec bereme první v pořadí. Tím pádem můžeme na chatě nechat téměř všechno nadobíčko a jdeme značně nalehko. Počasí se mezitím zlepšilo, začíná svítit slunce a zároveň s tím začíná hodně rychle tát sníh.

Kompletní galerie fotek je zde

Do asi 2500 metrů to jde, protože ho není tolik a hlavně je prošlápnutá stopa. Dál je to ale celkem boj. Sněhu je kolem 40 čísel a stopa není prošlápnutá. Navíc se jde po suti a balvanech, takže každou chvíli mi noha zahučí někam mezi kameny a jenom čekám, kdy si vyvrknu kotník. Když jsme v zhruba 2600m, tak se pro změnu opět zatahuje a je mlha. Cesta se vleče, sedlo v nedohlednu, tak to asi v 2700 metrech chceme otočit. Pak se ale mraky trochu zvednou a nedaleko vidíme sedlo Winnebachjoch, tak se rozhodujeme dojít aspoň tam. Vrchol z časových důvodů a taky kvůli počasí vypouštíme. V sedle obligátní pauza, pár fotek a zase dolů k chatě. Blažej si nechal návleky pěkně doma v Praze, takže na chatě jsou jeho boty zralý na ždímání (naštěstí je v umyvárce hřející radiátor, tak je to do rána suchý). V jídelně je pekelně narváno a když si chceme dát jídlo a pivko, tak chatař neobsluhuje, protože zrovna večeří. Tak to řešíme venku před chatou jídlem a pitím z vlastních zásob.
Druhý den ráno vstáváme před šestou, což je s ohledem na podmínky pozdě. V chatě je zatím mrtvo, tak si dole děláme snídani a v 6:45 startujeme směr Breiter Grieskogel (3289m). Do výšky něco přes 2500 metrů se jde dobře, protože cesta už je víceméně bez sněhu. Dál pak sníh sice je, ale je to po jasný noci zmrzlý a navíc prošláplý až pod sedlo Zwiselbachjoch (2870m). Pár desítek metrů za rozcestím pod sedlem stopy končí a nás tak čeká brodění ve sněhu až na vrchol. Včera totiž tady nahoře sníh netál a tudíž přes noc nezmrzl. Jdeme ale dál a boří se to a boří. Snažíme se jít co nejvíc po hřebínku vlevo, kde je sněhu málo. V 3000m musíme ale přejít na "ledovec", kde leží 50 až 70 čísel nového sněhu. Boříme se po kolena, respektive místy až po pás. Sto výškových metrů jdeme hodinu. Mezitím se navíc celkem zatahuje, vrcholy nad 3400 metrů se halí do mraků a v dálce nad Ötztálkama to vypadá na solidní sněžení. Pomalu se dostaneme na vrcholový hřeben a následně víceméně po rovině dojdeme na vrchol. Uděláme pár fotek, doplníme energii a jdeme dolů. Na vrchol akorát přichází dva Rakušáci a moc nám děkují za stopu. Prý jak jim to moc pomohlo. To jim i celkem věřím. Při sestupu si užíváme ještě větší boření do sněhu než při výstupu. Návleky i boty mi už promokly, takže jsem na tom stejně jako Blažej bez nich. Pod sedlem Zwiselbachjoch se opět napojíme na značenou cestu, kterou mezitím prošlo několik dalších lidí, takže to jde rychle. V 2600m konečně končí sníh. A aby toho s vodou nebylo málo, tak před návratem na chatu ještě chytáme déšť. Zalézáme dovnitř, objednáváme radlery a něco k jídlu. Všechno dobalíme a jdeme dolů. Za 1 hodinu a 11 minut jsme dole u auta. Všechny věci včetně totálně mokrých bot putují do kufru a v půl šestý vyrážíme směr Praha. Přijíždíme před půlnocí, takže ještě stíhám metro a v pondělí v 00:05 jsem doma. RESUMÉ: S ohledem na mizerný podmínky velmi pěkná víkendová akce.