Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

Už není kam stoupat aneb výstup na Pico de Orizaba - 5650m


27. - 29. 11. 2013

Po aklimatizačním výstupu na La Malinche se z Puebly přesouvám asi 100 kilometrů východně pod nejvyšší horu Mexika - Pico de Orizaba (5650m). Z terminálu CAPU jedu autobusem společnosti Valles do vesnice Tlachichuca, která je základnou pro výstup na horu ze severní strany. Po dvou hodinách jízdy přes městečka a vesnice jsem na místě. V Tlachichuce jsou dvě agentury, které poskytují zázemí všem zájemcům o výstup a zároveň zajišťují výjezd jeepem do BC. První z nich je Cancholas, druhý Servimont a obě sídlí nedaleko hlavního náměstí. Úroveň servisu a ceny jsou zhruba stejné, ale z recenzí na webu mi vyšel líp Cancholas, tak jsem zakotvil tam. Výjezd do BC prý bude nasledující den v poledne. Ubytoval jsem se a odpoledne šel trochu omrknout okolí. Tlachichuca nezklamala moje očekávání, byla to neturistická mexická díra s poklidnou atmosférou.

     

Další den ráno pobalím věci na výstup a čekám na dva Amíky, kteří mají dorazit před polednem a společně máme jet do BC. Poledne je pryč a oni nikde. Ale objevují se dva Mexičani, že chtějí dnes taky nahoru. V jednu jdu na náměstí na oběd a vracím se něco po druhý odpoledne. Amíci konečně dorazili, takže naházíme věci do jeepu a ve tři hodiny konečně vyrážíme směr Pico de Orizaba Basecamp. Z nabraného zpoždění úplně nadšený nejsem, protože z odpolední aklimatizace nebude nic a nedávám si příliš vysoké šance, že bych to následující den dal až nahoru. Cesta do BC je sakra dlouhá - dobrých 30 kilometrů, vede převážně po lesní cestě a v horní polovině je to solidní tankodrom. V průběhu cesty se seznamujeme. Steven a Sarah jsou z L.A., Lupo je Mexičan z Guadalajary a jeho guide, jehož jméno jsem zapomněl, je přímo z Tlachichucy. Po hodině a půl jsme v Base Campu resp. u chaty Piedra Grande. Vynosíme věci z jeepu a zabydlujeme se v přední části chaty, protože zadní část okupuje jedna asi 10 člená skupina. Ještě za světla jdu kus nad chatu do 4400m a se západem slunce se vracím zpátky. Zbývá uvařit večeři (jídlo české firmy Adventure Menu opět nezklamalo - obří porce a chuťově vynikající) a zapakovat věci na zítřek. Vycházet chci kolem třetí hodiny, takže budíka dávám na druhou ráno.

     

V lágru byl celou noc ruch (až později se dozvím, že skupina, co okupovala zadní část chaty, chodila celou noc ven zvracet) a moc jsem toho nenaspal. Mexičani vystartovali v jednu, Amíci krátce po druhý a já až něco po třetí. Venku je relativně teplo a téměr bezvětří. Pomalu začínám ukrajovat první metry směrem k vrcholu. Úplně si ale nevěřím, že bych to dnes dal až na vrchol. Pomalu stoupám po betonovém chodníku nad chatou. Přestože je od chaty vidět cesta až do ca. 4700m, tak před sebou nevidím žádnou čelovku. V necelých 4400m opouštím chodník a začíná dupačka v serpentínách prudkým suťovým svahem. Nad sebou vidím dvě čelovky. Na chvíli se mi daří ztratit stezku a lezu direkt nahoru po ujíždějící suti. Je to o hubu a cesta nikde. Opatrně se vracím dolů k místu, kde jsem byl naposledy na stezce. Stoupání je dál prudký a poměrně rychle se dostávám do 4600m. Terén se narovnává a pokračuje se jen v mírném stoupání. Zároveň pomalu, ale jistě začíná sníh. Na mačky to ale zatím není. V 4700m dojdu ony dvě čelovky - je to guide s holkou. To ještě netuším, že je to Ricardo Peňa (v Mexiku a Coloradu, kde žije, je to mezi horolezci známý člověk), a že s nima oběma budu téměř celý následující den. Kecáme a mezitím nasazujeme mačky. Oni ještě chvíli pauzují, tak se loučíme a já pokračuji již po sněhu dál nahoru. Dostávám se na začátek části Laberinto, což je miksový labyrint mezi 4800 a 5000m. Některé žlaby jsou až 50 stupňů prudké a ztratit tady uprostřed noci cestu jde jedna dvě. Pokud jsou podmínky špatné a je to tady čistý led, tak to pro mnoho lidí může být stopka ve výstupu. Nyní jsou ale podmínky více než ideální, žlaby jsou dobře vysněžené a je to výstup po zmrzlém sněhu. Žádný led.

     

V necelých 5000m se terén narovnává a mírnějším stoupáním se dojde na začátek ledovce Glaciar de Jamapa. V dálce na východě se konečně rozednívá. Zároveň začíná solidně foukat vítr a teplota padá hluboko pod bod mrazu. Beru na sebe další vrstvu a začínám ukrajovat další metry směrem k vrcholu. O asi 100 metrů výše vidím Amíky a o kus nad nimi pak šlapou Mexičani. Nahoru stoupám pravou stranou ledovce a užívám si výhled směrem na západ, kam Orizaba vrhá svůj obří stín. Ve výšce 5250m dojdu Američany. Mají toho dost, ale otáčet to nehodlají. Jdu nad ně a stoupám dál ve stínu nahoru. Výška je už sakra znát a moje tempo je 20 kroků a pauza na vydýchání. Později to redukuji na 15 kroků a pauza. Někde v 5400m mě začíná lehce bolet hlava, ale jinak jsem ok a užívám si každý moment výstupu.

     

Udělal jsem chybu, že jsem šel za Mexičanama, kteří jdou cestou vedoucí prudkým západním svahem. Víc tady fouká a je to déle ve stínu. Posledních 150 výškových metrů k okraji kráteru je to solidně prudký a stoupám opravdu pomalu. Mexičani jsou jen kousek nade mnou a najednou vidím, že na ně svítí slunce. Mávají na mě. Vrchol je nedaleko. Pomalu dojdu k hraně kráteru a sedám si na sluníčku. Čekal jsem ještě výstup kolem kráteru na vrchol, ale cesta, kterou jsem vystoupil vede prakticky přímo na vrchol a zbývá jen asi 50 metrů k nejvyššímu bodu. Je to kousek, ale stejně mi to trvá snad dvě minuty a pak už není kam stoupat. Je posekáno, jsem nahoře. Euforie. Stojím ve výšce 5650m na nejvyšším bodě Mexika a zároveň na třetím nejvyšším bodě Severní Ameriky. Vyšší místo směrem na sever je až Mount Logan (5950m) na severu Kanady a směrem na jih se musí až do Kolumbie na Pico Cristobal Colón (5770m). Pico de Orizaba je sedmá nejvíce prominentní hora na světě. Gratulujeme si s Mexičanama a společně se fotíme. Zatímco při výstupu dost foukal vítr a byla zima, tak na vrcholu je překvapivě téměř bezvětří. Výhled se dá sotva popsat slovy. Je to nádhera a dohled je kolem 150 kilometrů. Jsou samozřejmě vidět i další mexické vulkány - hned pod námi je sousední Sierra Negra (4453m), na západě vidíme Popocatepetl (5452m), Iztaccihuatl (5286m) a La Malinche (4462m), a na severu se pak zdvihá Cofre de Perote (4282m). V neposlední řadě je vidět obří vrcholový kráter Orizaby, který má v průměru přes 400 metrů.

     

Půl hodiny po mně přichází na vrchol Steve a chvíli po něm i Sarah. Opět gratulace a sdílení dojmů z výstupu. Nakonec nahoře zůstanu přes hodinu a společně s Mexičanama se pak dáváme na sestup. Dolů to jde samozřejmě rychleji, takže za hodinu jsme na konci ledovce. Sundaváme vrstvy oblečení, neboť na sluníčku je celkem vedro. Ještě poslední pohled na celou ledovcovou kopuli Orizaby a začínáme prudce sestupovat Laberintem. Bez problému se dostaneme na jeho konec a ještě chvíli pokračujeme po sněhu do 4700m. Sedáme na kameny, pauzujeme a konečně sundaváme železa. Bylo to v nich 950 výškových metrů nahoru a dolů. Po chvíli jdeme dál směr BC. Proti nám stoupá skupina Mexičanů, kteří jdou natěžko pod ledovec, protože chtějí bivakovat v 5000m a další den být na vrcholu na východ slunce. Dojdeme zpět k chatě a po krátkém odpočinku a rychlém obědu se dáme do balení. Sarah a Steven přicházejí později a musí sebou trochu hodit, protože náš džíp už přivezl další lidi a čeká na nás. Už teď je tu dobrých 30 lidí, co se zítra budou pokoušet o vrchol. Další dvě auta míjíme při cestě do Tlachichucy a večer jen od Cancholas odjíždělo dalších 20 lidí. Na kopci tak bude zítra minimálně 60 lezců. O to víc jsem rád, že jsem to dal dnes, kdy nás tam bylo jen sedm.

     

V půl páté jsme v Tlachichuce, loučím se s Mexičany, Stevem a Sarah, kteří hned odjíždějí, a na noc zůstávám u Cancholas. V podvečer si v hospodě nedaleko dávám pivo, sednu si ven a užívám si večerní pohled na Pico de Orizaba. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem dnes ráno stál na vrcholu. Osobně mám raději vícedenní výstupy jako Ararat nebo Kazbek, ale výstup na Orizabu se mi hodně líbil.
Další den ráno se na snídani dám do řeči s Ricardem a Jessicou, které jsem potkal včera v noci při výstupu. Moc jim to nešlo, ale nakonec to dali až na vrchol. Asi hodinu kecáme o horách a lezení, a protože jedou směr Mexico City, tak mě berou autem. Z toho mám radost, protože mi to ušetří dvě jízdy autobusem. Jako další cíl jsem zvolil vulkán Iztaccihuatl a potřebuju se dostat do městečka Amecameca, které leží přímo pod kopcem. Pokračování reportu: Volcanes de México - výstup na Iztaccihuatl, památky v okolí Mexico City a cesta domů