Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

výstup na Lagginhorn - 4009m


22. - 26. 6. 2005

Konečně po více jak 8 měsících čekání a plánování vyrážím do Švýcarska, do Walliských Alp. Cíl je jasný - dostat se alespoň o metr nad hranici 4000m.

Z Prahy odjíždím autobusem do Sankt Gallenu, odkud pojedu přes celé Švýcarsko až do Walliských Alp. O půlnoci jsme na Rozvadově, kde ztrácíme asi 20 minut kontrolou pasů. Dál se jede přes Německo a Rakousko, kde projíždíme kolem Bodamského jezera a zanedlouho vjíždíme do Švýcarska. Vlak ze Sankt Gallenu má odjezd v 5:44 a také se švýcarskou přesností na minutu přesně odjíždí. V Curychu přesedám na vlak jedoucí dál přes Bern, Spiez a Frutigen do Brigu, kam přijíždíme s dvouminutovým zpožděním, za což následuje omluva cestujícím. Z Brigu jedu ještě jednu stanici do Vispu, kde měním vlak za autobus. V 11:00 (15 hodin jízdy z Prahy) vystupuji v Saas Grund a jsem slušně unavený, ale hlavně nevyspalý. Beru na záda těžký batoh a nechávám se vyvézt lanovkou na první mezistanici Kreuzboden (2397m). Moje peněženka krvácí, ale nohám a zádům je hej. Z Kreuzboden je to k chatě Weissmies Hütte (2726m) jen asi 40 minut chůze. Na chatě jsem v jednu odpoledne, ubytuji se v lageru (21 CHF = to je mastný), vybalím věci a jen nalehko si jdu prohlédnout nástup do spodní části západního hřebene Lagginhornu. Vylezu do výšky necelých 3000m, kde zjišťuji, že se stezkou to tady moc žhavé nebude a vypadá to spíš na improvizaci po skalních blocích. Zatahuje se a protější hřeben skupiny Mischabel s vrcholy jako je Alphubel, Dom nebo Lenzspitze mizí v mracích. Pak jdu zpátky k chatě a jdu dospat dnešní noc. Vstávám až po šesté večer a ke slovu přichází vaření večeře. Před chatou se spontánně shrocuje skupinka - Holanďani, Němci, Amíci, Ir a já, a diskutuje se kdo, v kolik a kudy zítra na Lagginhorn nebo Weissmies. Spát jdu ještě za světla a v deset večer přichází slibovaná bouřka.

Je 3:40 a budík mě nemilosrdně žene ven před chatu. Nebe je posetý hvězdama a měsíc krásně svítí. Před chatou vařím čaj a za svitu čelovky si balím věci na výstup. V kuchyni se akorát rozsvěcí světlo a chatařka nenápadně pozoruje kdo a co to tam venku dělá. V půl páté odcházejí od chaty dva Švýcaři a tři Němci. Já jdu o něco později a společně se mnou odchází ještě dva Holanďani. Po chvíli odbočují směrem na ledovec Lagginhorngletscher a já pokračuju sám k začátku západního hřebene. Ve výšce 2940m odbočím z cesty, která vede dál na sousední Fletschhorn (3996m), a začínám prudce stoupat západním hřebenem. Lezu po skalních blocích a jde to dost pomalu. Naštěstí pak najdu cestu a tempo výstupu se zrychlí. Když jsem ve 3300m tak na vrcholy Monte Rosy a skupiny Mischabel začíná dopadat ranní slunce - jedním slovem nádhera pro každého kdo miluje hory. Dál vede cesta po hřebeni nad ledovcem Lagginhorngletscher, kde na chvíli zahlédnu Holanďany. Jsou o dobrých 200 výškových metrů níže než já, ale vzdálenostně jsou na tom lépe. Ve 3530m je dle průvodce "Alpské 4000 - normální výstupové cesty" technicky nejtěžší místo - prudká plotna ohodnocená II+ UIAA. V průběhu dalšího výstupu se ukáže, že dnes to nejtěžší místo rozhodně nebylo. Od 3600m je všechno namrzlý a leží tady pár centimetrů nového sněhu. Musím nasadit mačky a dávat bacha, protože to solidně klouže a zahučet stěnou dolů by nebyl až takový problém. Celou dobu jsou asi 100 výškových metrů za mnou Holanďani, pak se ale zastaví, delší dobu nepostupují a vypadá to, že to snad chtějí otočit. Překonávám dvě horší místa - skalní prahy pokryté ledem a zmrzlým sněhem, a přede mnou je asi jen 80 metrů dlouhé, ale dobrých 45 stupňů prudké sněhové pole. Vzpomenu si na jednu fotku, co jsem viděl tuším na www.summitpost.org a je mi jasné, že mi k vrcholu zbývá jen kousek. I porovnání s vrcholem protějšího Fletschhornu (3996m) tomu odpovídá. Pomyšlení na to, že hranice 4000m je doslova nadosah, mě žene nahoru, mačky a cepín se zakusují do zmrzlého sněhu a za chvíli už vidím malý vrcholový křížek. Ještě posledních pár výškových metrů po skále a v 9:28 stojím na vrcholu - 4009 m n. m. (můj výškový rekord a zároveň poprvé nad 4000m). Výstup mi od chaty trval přesně 4 hodiny a 40 minut. Následuje samozřejmě focení všeho možného. Ještě se nestačily přihnat mraky, takže je vidět úplně všechno - směrem na západ Signalkuppe (4556m) s chatou Regina Margherita na vrcholu, Zumsteinspitze (4563m), Dufourspitze (4634m) a Nordend (4609m). Následuje Strahlhorn (4190m), skupina Mischabel s nejvyšším vrcholem Dom (4545m). Dál pak v dálce opravdu majestátní Weisshorn (4505m) a jeho nižší soused Bishorn (4153m). Na severu jsou krásně vidět Bernské Alpy, směrem na východ je nedaleký masív Monte Leone (3555m). V dálce na východě je vidět i Piz Bernina (4049m) a v řadě neposlední je tu výhled na jih do Itálie, kde bohužel z důvodu oparu není vidět jezero Lago Maggiore. Po asi 20 minutách na vrcholu slezu zpátky na firnovou návěj k batohu a k mému překvapení vidím, že asi o 30 výškových metrů níž se jdou nahoru Holanďani. Prohodíme pár vět a blahopřejeme si k vrcholu. Já pak začínám pomalu sestupovat. Naštěstí začalo mezitím do západní stěny Lagginhornu svítit slunce, takže sníh alespoň trochu polevuje. Na místě, které je v mapě označeno jako kóta 3539m, si dávám pauzu. Holanďáci sestupují rychle, takže mě doženou. Domlouváme se, že mě vezmou na lano a společně sestoupíme ledovcem Lagginhorngletscher. Ledovec končí asi ve výšce 3100m, odkud následuje nenáročný sestup po moréně až k chatě Weissmies Hütte. Celkem mi sestup zabral 3 a půl hodiny a dole jsem rád, že jsem to až na pár povrchových odřenin ve zdraví přežil. Je mi jasný, že můj původní plán, že sestoupím z Lagginhornu, sbalím si věci a půjdu asi 4 a půl hodiny natěžko na chatu Almageller Hütte (2896m), bere za svý, takže se akorát odeberu do spacáku a dobré 2 hodiny si pospím. V podvečer se obloha barví do šeda až černa, hřmí a blýská se, ale neprší.

Budík ráno ignoruju a spím dál. V půl devátý mě, tentokrát spolehlivě, budí u chaty přistávající vrtulník. Lezu teda ze spacáku a jdu si ven dát snídani. Od chaty odcházím v půl jedenácté a už se docela honí mraky. Za 20 minut jsem u stanice lanovky Kreuzboden (2397m) a začínám pro změnu mírně stoupat po naučné stezce Blumenhöhenweg. Cesta dál traverzuje svah nad dolinou Saastal ve výšce kolem 2450m a kousek před salaší Hehborden pak dosahuje nejvyššího bodu - 2550m. Už když jsem vyšel od stanice lanovky tak v dálce hřmělo, pak se začalo blýskat a právě za salaší na Hehborden se spouští solidní liják. Déšť celkem zrychluje tempo mojí chůze, předbíhám několik skupinek Švýcarů a téměř celé klesání k chatě Almagelleralp (2194m) doslova běžím. Kousek před chatou je opuštěné stavení (v mapě je označeno "Stafel"), které dříve sloužilo jako seník a skladiště pro potřeby pastevců. Zalézám dovnitř, moc útulné to zrovna není, ale neprší sem a dokonce je tady i lavička. Vybaluju věci a koukám, že impregnace na batohy, kterou mi u Hudyho prodávající vychválil doslova až do nebes, je akorát tak na jednu věc. Venku pořád leje a hřmí a nakonec musím na seníku čekat dlouhé tři hodiny. Na výstup k chatě Almageller Hütte se tak vydávám až ve čtyři hodiny odpoledne. Ale mraky se pomalu rozpouští a občas vysvitne i slunce. Cesta k chatě je moc pěkná - spousta vodopádů, koberce kytek, pěkný pohled na zčásti zaledněné štíty na švýcarsko-italské hranici. Nejprve je výstup mírný, pak se cesta stáčí do svahu a stoupá se v pravidelných serpentinách. Ty končí u rozcestí ve výšce 2785m, odkud je výstup mírný, ale hlavně už je konečně vidět Almageller Hütte (2896m). Chata je pěkná a útulná, ale taky slušně drahá - nocleh za 22CHF pro člena OeAV v lágru.
Ráno se přinutím a vstanu společně s lidma co mají namířeno na Weissmies (4020m). Všichni mizí v jídelně na snídani, zatímco já mizím ve tmě před chatou a vařím si vodu na čaj. Pár minut po pátý pak odcházím nalehko jako poslední do sedla Zwischbergenpass (3265m). Cesta je docela dobře značená, ale přesto se mi povede z ní na chvíli sejít a pak improvizovat trochu mimo na skalních blocích. Těsně pod sedlem je pak prudká skalní plotna, kde dojdu skupinku Švýcarů a do sedla, do kterého již pěkně svítí slunce, přicházím společně s nima. Fotím okolní vrcholy a protější masiv Monte Rosy. V sedle to dost fouká, takže po chvíli se dávám na ústup zpět směr chata. Sbalím si věci a pomalu sestupuji dolů do údolí. Po poledni jsem v Saas Grundu a sedám na bus do Vispu. Dál jedu vlakem přes celé Švýcarsko do Sankt Gallenu, odkud mi v osm hodin večer jede autobus do Prahy. RESUMÉ = sice krátká, ale velmi povedená akce na začátek dlouhé letní sezóny.