výstup na Lagginhorn - 4009m

22. - 26. 6. 2005

Konečně po více jak 8 měsících čekání a plánování vyrážím do Švýcarska, do Walliských Alp. Cíl je jasný - dostat se alespoň o metr nad hranici 4000m.

Z Prahy odjíždím autobusem do Sankt Gallenu, odkud pojedu přes celé Švýcarsko až do Walliských Alp. O půlnoci jsme na Rozvadově, kde ztrácíme asi 20 minut kontrolou pasů. Dál se jede přes Německo a Rakousko, kde projíždíme kolem Bodamského jezera a zanedlouho vjíždíme do Švýcarska. Vlak ze Sankt Gallenu má odjezd v 5:44 a také se švýcarskou přesností na minutu přesně odjíždí. V Curychu přesedám na vlak jedoucí dál přes Bern, Spiez a Frutigen do Brigu, kam přijíždíme s dvouminutovým zpožděním, za což následuje omluva cestujícím. Z Brigu jedu ještě jednu stanici do Vispu, kde měním vlak za autobus. V 11:00 (15 hodin jízdy z Prahy) vystupuji v Saas Grund a jsem slušně unavený, ale hlavně nevyspalý. Beru na záda těžký batoh a nechávám se vyvézt lanovkou na první mezistanici Kreuzboden (2397m). Moje peněženka krvácí, ale nohám a zádům je hej. Z Kreuzboden je to k chatě Weissmies Hütte (2726m) jen asi 40 minut chůze. Na chatě jsem v jednu odpoledne, ubytuji se v lageru (21 CHF = to je mastný), vybalím věci a jen nalehko si jdu prohlédnout nástup do spodní části západního hřebene Lagginhornu. Vylezu do výšky necelých 3000m, kde zjišťuji, že se stezkou to tady moc žhavé nebude a vypadá to spíš na improvizaci po skalních blocích. Zatahuje se a protější hřeben skupiny Mischabel s vrcholy jako je Alphubel, Dom nebo Lenzspitze mizí v mracích. Pak jdu zpátky k chatě a jdu dospat dnešní noc. Vstávám až po šesté večer a ke slovu přichází vaření večeře. Před chatou se spontánně shrocuje skupinka - Holanďani, Němci, Amíci, Ir a já, a diskutuje se kdo, v kolik a kudy zítra na Lagginhorn nebo Weissmies. Spát jdu ještě za světla a v deset večer přichází slibovaná bouřka.

Kompletní galerie fotek je zde

Je 3:40 a budík mě nemilosrdně žene ven před chatu. Nebe je posetý hvězdama a měsíc krásně svítí. Před chatou vařím čaj a za svitu čelovky si balím věci na výstup. V kuchyni se akorát rozsvěcí světlo a chatařka nenápadně pozoruje kdo a co to tam venku dělá. V půl páté odcházejí od chaty dva Švýcaři a tři Němci. Já jdu o něco později a společně se mnou odchází ještě dva Holanďani. Po chvíli odbočují směrem na ledovec Lagginhorngletscher a já pokračuju sám k začátku západního hřebene. Ve výšce 2940m odbočím z cesty, která vede dál na sousední Fletschhorn (3996m), a začínám prudce stoupat západním hřebenem. Lezu po skalních blocích a jde to dost pomalu. Naštěstí pak najdu cestu a tempo výstupu se zrychlí. Když jsem ve 3300m tak na vrcholy Monte Rosy a skupiny Mischabel začíná dopadat ranní slunce - jedním slovem nádhera pro každého kdo miluje hory. Dál vede cesta po hřebeni nad ledovcem Lagginhorngletscher, kde na chvíli zahlédnu Holanďany. Jsou o dobrých 200 výškových metrů níže než já, ale vzdálenostně jsou na tom lépe. Ve 3530m je dle průvodce "Alpské 4000 - normální výstupové cesty" technicky nejtěžší místo - prudká plotna ohodnocená II+ UIAA. V průběhu dalšího výstupu se ukáže, že dnes to nejtěžší místo rozhodně nebylo. Od 3600m je všechno namrzlý a leží tady pár centimetrů nového sněhu. Musím nasadit mačky a dávat bacha, protože to solidně klouže a zahučet stěnou dolů by nebyl až takový problém. Celou dobu jsou asi 100 výškových metrů za mnou Holanďani, pak se ale zastaví, delší dobu nepostupují a vypadá to, že to snad chtějí otočit. Překonávám dvě horší místa - skalní prahy pokryté ledem a zmrzlým sněhem, a přede mnou je asi jen 80 metrů dlouhé, ale dobrých 45 stupňů prudké sněhové pole. Vzpomenu si na jednu fotku, co jsem viděl tuším na www.summitpost.org a je mi jasné, že mi k vrcholu zbývá jen kousek. I porovnání s vrcholem protějšího Fletschhornu (3996m) tomu odpovídá. Pomyšlení na to, že hranice 4000m je doslova nadosah, mě žene nahoru, mačky a cepín se zakusují do zmrzlého sněhu a za chvíli už vidím malý vrcholový křížek. Ještě posledních pár výškových metrů po skále a v 9:28 stojím na vrcholu - 4009 m n. m. (můj výškový rekord a zároveň poprvé nad 4000m). Výstup mi od chaty trval přesně 4 hodiny a 40 minut. Následuje samozřejmě focení všeho možného. Ještě se nestačily přihnat mraky, takže je vidět úplně všechno - směrem na západ Signalkuppe (4556m) s chatou Regina Margherita na vrcholu, Zumsteinspitze (4563m), Dufourspitze (4634m) a Nordend (4609m). Následuje Strahlhorn (4190m), skupina Mischabel s nejvyšším vrcholem Dom (4545m). Dál pak v dálce opravdu majestátní Weisshorn (4505m) a jeho nižší soused Bishorn (4153m). Na severu jsou krásně vidět Bernské Alpy, směrem na východ je nedaleký masív Monte Leone (3555m). V dálce na východě je vidět i Piz Bernina (4049m) a v řadě neposlední je tu výhled na jih do Itálie, kde bohužel z důvodu oparu není vidět jezero Lago Maggiore. Po asi 20 minutách na vrcholu slezu zpátky na firnovou návěj k batohu a k mému překvapení vidím, že asi o 30 výškových metrů níž se jdou nahoru Holanďani. Prohodíme pár vět a blahopřejeme si k vrcholu. Já pak začínám pomalu sestupovat. Naštěstí začalo mezitím do západní stěny Lagginhornu svítit slunce, takže sníh alespoň trochu polevuje. Na místě, které je v mapě označeno jako kóta 3539m, si dávám pauzu. Holanďáci sestupují rychle, takže mě doženou. Domlouváme se, že mě vezmou na lano a společně sestoupíme ledovcem Lagginhorngletscher. Ledovec končí asi ve výšce 3100m, odkud následuje nenáročný sestup po moréně až k chatě Weissmies Hütte. Celkem mi sestup zabral 3 a půl hodiny a dole jsem rád, že jsem to až na pár povrchových odřenin ve zdraví přežil. Je mi jasný, že můj původní plán, že sestoupím z Lagginhornu, sbalím si věci a půjdu asi 4 a půl hodiny natěžko na chatu Almageller Hütte (2896m), bere za svý, takže se akorát odeberu do spacáku a dobré 2 hodiny si pospím. V podvečer se obloha barví do šeda až černa, hřmí a blýská se, ale neprší.

Kompletní galerie fotek je zde

Budík ráno ignoruju a spím dál. V půl devátý mě, tentokrát spolehlivě, budí u chaty přistávající vrtulník. Lezu teda ze spacáku a jdu si ven dát snídani. Od chaty odcházím v půl jedenácté a už se docela honí mraky. Za 20 minut jsem u stanice lanovky Kreuzboden (2397m) a začínám pro změnu mírně stoupat po naučné stezce Blumenhöhenweg. Cesta dál traverzuje svah nad dolinou Saastal ve výšce kolem 2450m a kousek před salaší Hehborden pak dosahuje nejvyššího bodu - 2550m. Už když jsem vyšel od stanice lanovky tak v dálce hřmělo, pak se začalo blýskat a právě za salaší na Hehborden se spouští solidní liják. Déšť celkem zrychluje tempo mojí chůze, předbíhám několik skupinek Švýcarů a téměř celé klesání k chatě Almagelleralp (2194m) doslova běžím. Kousek před chatou je opuštěné stavení (v mapě je označeno "Stafel"), které dříve sloužilo jako seník a skladiště pro potřeby pastevců. Zalézám dovnitř, moc útulné to zrovna není, ale neprší sem a dokonce je tady i lavička. Vybaluju věci a koukám, že impregnace na batohy, kterou mi u Hudyho prodávající vychválil doslova až do nebes, je akorát tak na jednu věc. Venku pořád leje a hřmí a nakonec musím na seníku čekat dlouhé tři hodiny. Na výstup k chatě Almageller Hütte se tak vydávám až ve čtyři hodiny odpoledne. Ale mraky se pomalu rozpouští a občas vysvitne i slunce. Cesta k chatě je moc pěkná - spousta vodopádů, koberce kytek, pěkný pohled na zčásti zaledněné štíty na švýcarsko-italské hranici. Nejprve je výstup mírný, pak se cesta stáčí do svahu a stoupá se v pravidelných serpentinách. Ty končí u rozcestí ve výšce 2785m, odkud je výstup mírný, ale hlavně už je konečně vidět Almageller Hütte (2896m). Chata je pěkná a útulná, ale taky slušně drahá - nocleh za 22CHF pro člena OeAV v lágru.
Ráno se přinutím a vstanu společně s lidma co mají namířeno na Weissmies (4020m). Všichni mizí v jídelně na snídani, zatímco já mizím ve tmě před chatou a vařím si vodu na čaj. Pár minut po pátý pak odcházím nalehko jako poslední do sedla Zwischbergenpass (3265m). Cesta je docela dobře značená, ale přesto se mi povede z ní na chvíli sejít a pak improvizovat trochu mimo na skalních blocích. Těsně pod sedlem je pak prudká skalní plotna, kde dojdu skupinku Švýcarů a do sedla, do kterého již pěkně svítí slunce, přicházím společně s nima. Fotím okolní vrcholy a protější masiv Monte Rosy. V sedle to dost fouká, takže po chvíli se dávám na ústup zpět směr chata. Sbalím si věci a pomalu sestupuji dolů do údolí. Po poledni jsem v Saas Grundu a sedám na bus do Vispu. Dál jedu vlakem přes celé Švýcarsko do Sankt Gallenu, odkud mi v osm hodin večer jede autobus do Prahy. RESUMÉ = sice krátká, ale velmi povedená akce na začátek dlouhé letní sezóny.