podzimně-zimní Krkonoše

2. 11. 2001

Byl začátek listopadu a přes noc nahoře akorát napadl první sníh. V údolích tedy ještě vládl pan podzim, ale nahoře už to byla paní zima.
Přijel jsem ráno vlakem do Vrchlabí a vypadalo to na nic moc den. Bylo takové to klasické podzimní ráno - zataženo a sychravo. Podobný ráz počasí vydržel až do chvíle, kdy jsem začal ze Svatého Petra stoupat úbočím Kozích hřbetů směrem na Luční boudu. Mraky se začaly trhat a na čerstvý sníh, který mi křupal pod nohama, dopadly sluneční paprsky. Když jsem pak vylezl na Kozí hřbety, tak už slunce svítilo naplno. Hory byly neuvěřitelně prázdný a tichý a jediný lidi, který jsem na cestě ze Špindlu do Vrchlabí potkal, byli na Luční a pak až ve Strážném. Nahoře to docela foukalo a byla zima. Luční už byla zavřená, tak jsem to hned nasměroval k Památníku obětem hor a dál pak úbočím Luční hory (1530m) na Výrovku a Rozcestí. Odpoledne už byla obloha skoro bez mráčku a já si užíval sestup přes Zadní Rennerovky, Přední Rennerovky a Lahrovy boudy. Cestou dolů byl krásný výhled do Podkrkonoší a na hřeben Kozákov (744m), Tábor (678m) a Zvičina (671m). Na Lahrových boudách (1050m) výhled zmizel a následoval prudší sestup Lahrbushem na Hříběcí boudy (800m). Z Hříběcích bud jsem pokračoval do Strážného a dál do Vrchlabí jsem šel přes hřeben Vápenice (786m). Cesta ze Strážného byla ale skoro až do Vrchlabí samý bláto, takže nic moc. Do Vrchlabí přicházím za soumraku a v nohách mam necelých 38 kilometrů. Už jenom zbývá se prokousat vlakem přes Podkrkonoší na chatu u Jičína.