na střeše Balkánu aneb výstup na Musalu - 2925m

23. - 24. 6. 2012

Když jsem se před čtyřmi lety vracel z Íránu a musel 2 dny čekat v Sofii na odlet, tak jsem celkem přemýšlel využít je v pohoří Rila a vylézt nejvyšší horu Balkánu - Musalu. Nakonec z toho sešlo. A protože jsem od té doby v Bulharsku nebyl, tak mi Musala zůstala na seznamu kopců k vylezení.
Austrian Airlines mají dlouhodobě cenu 98EUR na letenku z Vídně do Sofie, a když jsem někdy začátkem května procházel tarify a našel snad poslední letošní víkendový termín za tuto cenu, tak jsem koupil a koncem června jel. Opět to byla akce typu kulový blesk, což znamená, že jsem to celé musel stihnout během víkendu. Takže jsem ani nikoho nelámal, aby jel se mnou.
Doprava do Vídně na letiště je snadná neboť žlutý bus jezdí asi šestkrát denně. O půlnoci z pátku na sobotu jsem na Florenci a v půl jedné se odráží směr Vídeň. Po pracovním týdnu toho mám dost a poslední co si pamatuju je průjezd kolem solidní bouračky v protisměru někde u Průhonic. Pak jsem usnul a probral jsem až když jsme stavěli ve Vídni na Pratersternu. Před pár týdny ve Schwechat otevřeli nový terminál, tak jsem celkem zvědav jaké to bude vylepšení. Původní terminál byl totiž dost otřesný. Prvotní dojmy jsou velkým zklamáním. Zázemí, layout a design jsou opravdu mimo. Holt Asii v letištích už Evropa asi nedožene. Na odbavení Austrianu panuje slušný chaos a celkem nezvládají sobotní ranní špičku. Madam za přepážkou se podivuje proč dávám k odbavení zavazadlo o váze 1,8kg, tak vysvětluji, že jde o stan a trekové hole. Po nalepení tagu mě posílá můj stan odevzdat u přepážky nadměrných zavazadel, neboť je příliš lehký :-). Za bezpečnostní kontrolou pak svůj dojem z nového vídeňského terminálu trochu upgraduji - výborné relax zóny. Ovšem půl litru minerálky za 3,60 EUR je solidně natažené. Boarding probíhá bez problému, odlet je dle plánu a letadlo je prakticky plné (ČSA pravidelný let do Sofie zrušily, kde bude chyba?). Usínám a probouzím se až někde nad hranicí Srbska s Bulharskem. Před přistáním trochu kroužíme a nakonec dosedáme na runway od východu. Na příletu máme jen pár minut zpoždění. V příletové hale kupuji lístky na bus a razím směr centrum. Jelikož ale potřebuji na bus do Samokova, který odjíždí z autobusového nádraží Yug, tak nejedu do centra, ale po 20 minutách vystupuji na jedné ze zastávek na Tsarigradskoe Shosse. Poté jdu čtvrt hodiny pěšky a jsem na onom jižním autobusovém nádraží. Akorát stíhám bus ve dvě. Cena je 7 leva a jízda trvá něco přes hodinu.
Samokov je taková bulharská díra, ale hned vedle nádraží je pěkná mešita a fontána z tureckých časů. Maršrutka do Borovce by měla jezdit každou půlhodinu, leč kde nic, tu nic. Pak si teprve dám práci a přelouskám oznámení v bulharštině, že bus od dubna jezdí jen jednou za hodinu. Tak si dřepnu do stínu pod strom a čekám. Pak konečně přijíždí maršrutka a jedu směr Borovec. V busu se se mnou začne bavit jeden Amík. Byl na jakési konferenci v Albeně a teď má pár dní volno, tak vyrazil do bulharských hor. Včera byl na Musale a prý je pod vrcholem na cestě hrozně moc sněhu, je to prudké a bez cepínu to nejde a obchází se to po hřebeni podél nějakých tyčí po skále II UIAA. Za 20 minut jsme v Borovci. Amík jde do hotelu (It should be best in town, class 4 they say. But it's 2 and half i think, You know, Bulgaria. - to dodal ke svému hotelu, než jsme se rozloučili) a já přemýšlím jakou variantu dalšího postupu zvolit. Buďto můžu dupat rovnou z Borovce, nebo si trochu pomoci lanovkou na Sitniakovo anebo hodně moc pomoci výtahem na Jastrebec. Nakonec beru zlatou střední cestu a jdu na lanovku Sitniakovo. Lístek jenom nahoru tady neznají, tak musím koupit zpáteční za 10 leva.

     

Kompletní galerie fotek je zde

Lanovka je sedačka a končí ve výšce 1785m. Dál pokračuju po cestě, která ale po chvíli začíná klesat, což by zrovna nemělo. Tak na nejbližším rozcestí odbočuji na cestu co vede pěkně nahoru do kopce. Jenže po asi kilometru pochopím, že jdu blbě. Nejdu směrem k chatě Musala, ale směrem na Jastrebec, kde končí kabinka vedoucí z Borovce. Po hodině a čtvrt celkem svižného stoupání mě cesta vyplivne na sjezdovce, po které za 20 minut dojdu na stezku co vede z Jastrebce k chatě Musala. Dál je to už víceméně rovina s výhledem na Musalu a okolní kopce. Proti mně se valí dav lidí pádících na poslední lanovku dolů do Borovce. U chaty Musala (2389m) jsem něco po páté odpoledne a přemýšlím jestli jít dál nebo přespat tady. Bouřka, na kterou to dřív odpoledne vypadalo, se asi konat nebude, tak jdu dál. Kousek za chatou je prudší úsek, pak pěkná travnatá planina plná kytek a krátký výšvih k dalšímu plesu - Alekovo ezero 2600m. Postupně potkávám několik skupinek Bulharů, co teprve sestupují. Je skoro sedm večer a celkem tápu, kam to chtějí stihnout sejít. Po pár minutách stoupání se ukáže střecha chaty Chiža Ledeno ezero. Je to jen něco přes 100 výškových metrů po firnu. Ještě než tam dojdu, tak se všechno halí do mlhy. Táhnu s sebou stan, ale nakonec vyměknu a jdu se optat dovnitř, zda by nebyla postel. Pa ruski se dogavarime, že by byla (chata je jinak téměř plná). Chatařka se ještě ptá, odkud jsem. Odpovídám, že jsem z Čech. Ona na to, že jsem brat. Ale nocleh musí platit i brat, takže dávám 12 leva a ještě si objednávám polívku za 3. Po večeři jdu ještě ven, vylezu kus nad chatu a koukám směrem na Musalu a cestu, co mě zítra ráno čeká. Stezka je z větší části viditelná, ale nějak nemůžu najít ten prudký sněhový svah, o kterém mluvil Amík. Zato vidím ony tyče a hřeben, ale na II UIAA to nevypadá. Trochu předběhnu, ale následující den se z nebezpečného terénu, kde je potřeba cepín vyklubou tři asi 20-ti metrová sněhová pole se sklonem kolem 30 stupňů a z dvojkového terénu je jenom trochu náročnější suť. Spát jdu pak něco po devátý a budíka si dávám na 4:45.
Noc nestojí za moc, neboť v prostoru do 5 metrů je chrápač. Navíc krátce po čtvrté ranní začíná v lágru ruch, který jsem nečekal. Snad půlka lidí balí a vyráží na vrchol. Ze spacáku se mi sakra nechce, ale donutím se vylízt ven. Dole v jídelně do sebe hodím něco málo z domácích zásob a za svitu čelovky razím směr nejvyšší bod Balkánského poloostrova. Teplota je kolem 5 stupňů, což je ideální na ranní výstup. Nad chatou se jde ještě chvíli po trávě, ale poté to jsou jenom kameny a suť. Cesta pokračuje svahem, přecházím několik sněhových polí a postupně nabírám výšku. Poté se cesta vrací zpátky na hřeben a podél tyčí dojdu k meteorolgické stanici na vrcholu. Lidi, co šli z chaty, stojí kousek pod vrcholem na stráni a čekají na východ slunce. Teda ono už před pár minutami vyšlo, leč směrem na severovýchod jsou trochu mraky, tak se na oranžový kotouč musí ještě chvíli počkat. Po asi hodině na vrcholu a vyfocení výhledu na všechny světové strany se dávám na sotva čtvrthodinový sestup zpátky k chatě Ledeno ezero.

     

Kompletní galerie fotek je zde

V chatě už panuje celkem ruch. Někdo jde nahoru a někdo se dává na sestup. Já jen vezmu spacák a stan, co jsem tu nechal a jdu pomalu dolů. Už se mi nechce lézt na další vrchol. Užívám si hodinu úplně bez lidí. U chaty Musala potkávám první lidi, co jdou nahoru. Směrem od lanovky na Jastrebec jich přibývá, dvě skupinky se ptají, jak to na Musale vypadá se sněhem. Tak jim to tak nějak pa ruski popisuji. Jdu dál k lanovce a další skupiny pochodují směr nejvyšší vrchol Bulharska. Z oblečení, bot, batohů a dalšího vybavení je vidět, že peníze na alespoň základní výbavu do hor tady lidem prostě nezbývají. K vidění jsou tak staré krosny s ocelovým rámem, absolutně nevhodná obuv pro pohyb v horách, montérky místo trekových kalhot a podobně. Dojdu na Jastrebec a v jedné z chat nedaleko lanovky si dávám pivo a polívku. Pak jdu zkusit jestli mi lístek z lanovky na Sitniakovo bude platit (cena je stejná) i na jízdu dolů na kabince. No neplatí a lístky tady nahoře neprodávají. Naštěstí se obsluha nechává snadno uplatit a za 4 leva mě nechávájí sjet dolů.
Dole v Borovci čekám na bus. Měl by jet v půl, což je za 40 minut. Půl tady a bus nikde. Jdu teda na pivo a když ani za další hodinu nic nepřijíždí (holt v Bulgaristánu normálka) tak to vzdávám a razím do Samokova pěšky. Mělo by to být 10km po silnici, víceméně pořád z kopce. První polovina je v pohodě, protože silnice vede lesem a jde se ve stínu. Poslední 4 kilometry na sluníčku jsou pak opravdovým peklem. V Samokově na autobusáku neodbytně somrujou malý cikáňata. Naštěstí za chvíli přijíždí bus a odjíždím do Sofie, kde jsme za necelou hodinu. Mám ještě několik hodin do odletu, tak jedu metrem do centra omrknout stará známá místa - mešitu Banya Bashi, náměstí Svata Nedelya, bulvár Vitosha, chrám Alexandra Něvského ad. Večer pak na zastávce kousek od památníku Rudoarmějců nastupuji do busu směr letiště.
Sofijské letiště bylo v neděli večer ospalé, takže všechno jde rychle a před devátou odlétáme směr Vídeň. Austrian opět nasadily obstarožní Fokker 100 a posádka distribuuje nechutný sendvič. V půl desáté středoevropského času dosedáme ve Vídni. Ještě stíhám koupit něco ve Sparu a jdu ven čekat na autobus do Bratislavy. Bus sice přijíždí, ale začíná přehlídka arogance a debility ze strany řidiče (typ ČSAD Horní Dolní počátkem 90. let) společnosti Slovak Lines. Úplně otrávený odbavuje zavazadla (v ceně jízdenky není ani jedno! a platí se extra i za to první), ani neotevře hubu na pozdrav a hází zavazadlama do zavazadlového prostoru. Za 50 kilometrů dlouhou cestu do Bratislavy vybírá jízdné ve výši 8 Euro a ještě je otrávený, že mu někdo platí dvackou. Nemá drobné na vrácení a to je asi zákazníkův problém. Konečné vyjíždíme. Uvnitř je vedro na padnutí. Z klimatizace se valí horký vzduch. Když na to jeden z cestujících upozorní, tak mu řidič odpoví: A co jako má bejt? Nicméně teplotu stáhne. Prostě síla.
V Blavě na autobusáku Mlýnské Nivy (pravděpodobně jedno z nejhorších autobusových nádraží v Evropě - vše kromě cen se zde doslova zastavilo před 25 lety) musím půl hodiny čekat na spoj do Prahy. Není plno a tak se dá dobře spát. Ve čtyři ráno jsme v Praze na Florenci. Noční tramvají a busem dojedu domů, pospím si necelé 3 hodiny a jedu do kanceláře. Kaniec filma.