z Prahy do Íránu aneb expedice Sabalan 4811

6/2008

Diplomka je obhájená, škola je hotová a cesta do Íránu má tedy zelenou. Všichni moji známí cestu odmítli z důvodu zkoušek nebo povinnosti zvyšování našeho, či cizího HDP, takže jedu sólo.
Na první úsek cesty se mi podařilo sehnat levnou letenku, takže v Praze na Ruzyni sedám do letadla a za necelé dvě hodiny jsem v bulharské Sofii. Je akorát po bouřce a docela zima. V kiosku kupuji lístky na autobus a přidávám se k čekajícímu davu. Autobus do centra má jezdit v intervalu 7 minut, ale přijíždí až po 40 minutách. Hlavní město Bulharska zažívá v pátek odpoledne komplexní dopravní kolaps, takže cesta k Orlovu mostu trvá více než hodinu. Pomalu jdu směrem do centra a hledám směnárnu, ale všechny jsou překvapivě zavřené. Nakonec najdu jednu se slušným kurzem kousek od stanice metra Serdica a konečně získávám potřebné leva. Pak hned mířím na autobusové nádraží a kupuju lístek do Istanbulu. Jedu opět se společností Metro. Je to sice o 10 leva dražší než konkurence, ale jejich autobusy jsou opravdu komfortní. V bufetu ještě stíhám pizzu a dobrý bulharský pivo jménem Zagorka. Autobus je poloprázdný, takže se dá docela dobře spát. Na hranici Turci předvádí, co je to buzerace. V šest ráno jsme na istanbulském otogaru. Je jen 12 stupňů a chvíli dokonce prší. Jedu metrem a tramvají na Sultanahmet, kde měním peníze. Poté jdu pěšky přes Galatský most a z přístaviště Karakoy jedu lodí k asijskému nádraží Haydarpasa, odkud večer odjíždí vlak Vangolu Ekspresi do východního Turecka. Kupuji lístek do lůžkového vagónu a platím 73 lir za cestu, která by podle jízdního řádu měla trvat 42 hodin. Batoh nechávám v úschovně a vracím se lodí zpátky do Evropy. Projdu Velký istanbulský bazar a odpoledne nakupuju jídlo a pití na cestu. Lodí jedu zpět na asijskou stranu a v 17:50 odjíždím vlakem směr Ankara, Kayseri, Malatyia a jezero Van Golu.

Kompletní galerie fotek je zde

Vlak je docela plný, ale lůžkový vagón je téměř prázdný a v kupé jsem sám. Někdy v noci projíždíme Ankarou a druhý den v jednu odpoledne přijíždíme do Kayseri ve střední Anatolii. Nedaleko od města se tyčí téměř čtyřtisícový vulkán Erciyes Dagi. Od přibližně 2800 metrů je ještě celý pod sněhem. Vlak pokračuje z Kayseri směrem na severovýchod do Sivasu, odkud prozměnu jede na jihovýchod do Malatyie. Další den ráno stavíme v nějaké malé kurdské vesničce, kde pak kvůli problémům na trati trčíme dlouhých 8 hodin. Do pohybu se dáváme až v době, kdy už jsme měli být v cílové stanici. Trať se dál vine údolím řeky Eufrat a pak stepí směrem k sopce Nemrut a jezeru Van Golu. Do Tatvanu přijíždíme v půl deváté večer s více jak 8 hodinovým zpožděním. Nakonec ta cesta ale byla docela v pohodě, fakticky jsem se dva dny válel v posteli :-).
Ještě ve vlaku jsem se dal do řeči s tureckým párem, co už 30 let žije v Německu. Taky se chtějí dnes večer dostat do města Van, na východní straně jezera. Ještě se k nám přidává jeden chlapík z Ankary a od nádraží bereme taxi do přístavu, kde zjišťujeme, že dneska už žádná loď nejede. Takže opět taxíkem jedeme do centra a daří se nám ještě stihnout dolmuš do Vanu. Dvě a půl hodiny šílené noční jízdy (řidič jel chvílema s dodávkou snad 150) a jsme ve Vanu. Loučím se s Turkama a jdu hledat nějaký hotel na přespání. Je půlnoc a celkem rád bych už spal. V hotelu Buyuk Asur to celkem bez problému usmlouvám z 54 na 40 lir, ale níž recepční jít nechce, tak jdu hledat dál. Nakonec zakotvím v hotelu Kervan za 20 lir na noc.
Ráno vstávám před šestou. Slunce tady na východě vychází hrozně brzo, protože je zde stejný čas jako v Istanbulu nebo bulharské Sofii (a ta je nějakých 2000 kilometrů na západ). V kanceláři společnosti Vangolu Turizm kupuji lístek na autobus do íránského města Orumyieh. V devět přijíždí dolmuš, který mě převeze do jiné kanceláře, kde čekám další hodinu. Po desátý dopoledne konečně přijíždí iránský autobus a o půl hodiny později se rozjíždíme směr Írán. Jsem skoro tam, sen se stává realitou! Nejprve jedeme kolem jezera Van Golu. Konečně ho vidím na vlastní oči. Má nádherně tyrkysovou barvu a v dálce nad ním se tyčí čtyřtisícová sopka Suphan Dagi. Pak nabíráme směr jihovýchod a stoupáme do hor. Přejíždíme nějaké sedlo ve výšce 2230 metrů a později další ve výšce dokonce 2740 metrů. Směrem na jih jsou ještě zasněžené hory, které dosahují výšky přes 4000 metrů. Asi 80 kilometrů před hranicí stavíme v horách u pumpy a je pauza na oběd. Už z Vanu byly všude kolem silnice rozmístěné jednotky turecké (okupační) armády a projížděli jsme několik checkpointů, kde kontrolovali všechny projíždějící. Jak se blížíme k irácké hranici, tak jich samozřejmě přibývá. Je tady k vidění těžká vojenská technika - děla, tanky, dokonce i raketové systémy. Hotová hra na válku. U křižovatky silnic vedoucí do Hakkari a směrem na hraniční přechod s Íránem je velký checkpoint. Čekáme skoro hodinu. Kolem nás projíždějí plné autobusy tureckých vojáků. Kousek od checkpointu stojí plně vyzbrojené tanky a všude na okolních kopcích jsou kulometný hnízda.
Během čekání na kontrolu se začínám bavit s chlapíkem co sedí přes uličku. Jmenuje se Azád a je to Íránec. Mluví solidně anglicky, tak se dá konverzovat. Poté vstupuje do busu příslušník turecké armády, který se tak zhruba před měsícem začal holit. Můj pas se mu samozřejmě nezdá, tak se otočí a s mým pasem kráčí ven. U řidiče se ale zastaví a houkne na mě, jestli jedu do Íránu. Kam bych tady asi tak jinam jel, ty hňupe? Pas mi je vrácen a můžeme jet. Projíždíme posledním tureckým městem Yuksekova a zároveň jsme vzdušnou čarou asi jen 30 kilometrů od Iráku. Přijíždíme na hraniční přechod Esendere - Sero. Je to v podstatě jen barák v horském sedle ve výšce 2100 metrů. Jinak kde nic tu nic. Na turecké straně je velký portrét Mustafy Kemala Ataturka, na íránské straně pak portrét Ajatoláha Chomejního, vůdce Islámské revoluce v roce 1979. Před budovou stojí turecké tanky a vojáci s kalachama.
Vystupujeme a jdeme na kontrolu pasů. Všechny přepážky jsou zavřené, protože turečtí pohraničníci mají pauzu na oběd (ve tři odpoledne). Pomalu se tvoří fronta, ale nic se neděje. Po dobrých 20 minutách se jeden z celníků zvedne a začne úřadovat. Po chvíli ale končí, a že se máme přesunout k jeho kolegovi. Když mám jít na řadu, tak se zase máme přesunout zpátky k původní přepážce. Celník, s kterým mám tu čest, je už od pohledu debil. Dávám mu můj pas a chlapík nejdřív chvíli zkoumá odkud, že to vlastně jsem. Pak celým pasem důkladně listuje a nakonec odchází. Pak přichází zpět a mele cosi o vízu. Vysvětluju, že my víza do Turecka nepotřebujeme. Pak zase odchází a přichází s posilou a společně se hrabou v nějakém seznamu zemí a hledají Českou republiku. Mezitím se za mnou pochopitelně udělala slušná fronta. Moje lustrace ale nekončí. Jsou zkoumána moje turecká razítka z loňska a pořád se z mého pasu něco opisuje do počítače. Dokonce tam přepisoval i něco z mého ruského víza. Po víc jak půlhodině dostávám do pasu vytoužené černé výstupní razítko a jdu krátkou chodbou na íránskou stranu. Mříž je zavřená. Za chvíli se objevuje íránský celník a otvírá mi. Zkontroluje mi vízum a pokyne rukou ať jdu dál. Celník odnáší můj pas do kanceláře a tam ho zkoumá celá skupinka Íránců. Zároveň se tam ale objevuje Azád a ujišťuje mě, že vše pomůže vyřídit. Rovněž se mi omlouvá, že se nemohl vrátit zpátky na tureckou stranu. Azád mi tlumočí otázky celníků a po pár minutách dostávám do pasu razítko a vstupuji na území Íránské islámské republiky.
Autobus už čeká jenom na mě, takže musíme rychle jít. Azád venku odhání veksláky, že mi ve městě domluví mnohem lepší kurs. Azád mi překládá, co je napsáno na mojí imigrační kartičce a dává mi další tipy ohledně Orumiyeh. Pak pomalu klesáme do údolí a za půl hodiny jsme na autobusovém nádraží v Orumiyeh. Moc turistů sem nejezdí, tak jsem hned středem pozornosti. Azád bere taxíka a jedeme do centra. Vede mě do směnárny, kde mi domlouvá naprosto luxusní kurs 14 500 IRR za 1 EUR. Měním 100 babek a dostávám tedy necelý 1,5 miliónu riálů. Měl jsem vypsaných pár hotýlků, ale Azád mě vede do 3* hotelu Darya a domlouvá mi cenu 15 euro na noc včetně snídaně (koupelna na pokoji). Na Írán je to sice dost, ale aspoň se pořádně zregenuruju na další cestu. Nakonec z Azáda vypadne, že je členem místního zastupitelstva. Společně se fotíme a dává mi svoje číslo, že kdyby něco, ať mu hned zavolám. Odcházím na pokoj, dávám sprchu a razím do ulic města. Je to kulturní šok. Právě vrcholí dopravní špička a ulice jsou plný lidí. Jeden fakan mě s něčím otravuje, tak mu česky říkám, že už mě pěkně sere. Na to reagoval odchodem a už se nevrátil. Většina žen je celá v černém (čádor nebo burka), ale některé mladé holky mají barevný šátek, k tomu tmavý kabátek, který sahá nad kolena, a pod tím normálně džíny nebo tmavý kalhoty. Jednoduše si hledají cesty, jak se oblékat moderně a přitom vyhovět předpisům diktovaným náboženskými gerontokraty. A hodně Íránek jsou opravdu pěkný ženský. Kupuju pití a dávám něco jako vařenou bramboru se zeleninou. Později ještě ochutnávám místní chello kebab a populární zam zam pipi limonádu. V devět večer se vracím na hotel. V televizi si pouštím CNN, kde George Bush akorát označuje Írán za hrozbu světového míru.

Kompletní galerie fotek je zde

Další den je na programu přesun do 4. největšího íránského města - Tabrízu. Hned po snídani balím batoh a vyrážím na autobusové nádraží. Ještě na pokoj mi volá Azád a ptá se jestli nepotřebuju s něčím pomoc. Ještě než si stihnu vzít na ulici taxíka, tak se mě přiřítí týpek a pořád mele: "Hello, my brother Germany, come, come...". No ok, tak teda jdu. Jeho brácha má malý obchůdek v bazaru a umí dobře anglicky. Ze začátku má debilní otázky typu jestli má naše země vojáky v Iráku apod., ale pak se konverze rozjede v přátelském duchu. Když se po vypití asi 4 čajů loučíme, tak nařizuje svýmu bráchovi, aby mě hodinu provázel po městě a pak mě odvezl na autobusový nádraží a posadil mě do busu směr Tabríz. Jeho brácha sice uměl anglicky tak 5 slov, ale zvládl mi ukázat kostel Panny Marie, kde je údajně pochován jeden ze 3 králů. Koupil mi zmrzku, jel se mnou městským busem na autobusák a odvedl do kanceláře společnosti, která jezdí do Tabrízu. Pak zmizel tak rychle, že jsem mu ani nestačil poděkovat. V kanceláři dostávám na výběr dvě možnosti dopravy - 4 hodiny busem za 20 000 IRR nebo 2 hodiny sdíleným taxíkem přes jezero Urmia za 60 000 IRR. Vcelku jednoznačně beru druhou možnost. Navíc k jezeru Urmia jsem se chtěl podívat tak jako tak. Platím a za asi 5 minut vyrážíme. Jedou se mnou dvě Íránky, jeden Íránec a samozřejmě řidič, který mi celou dobu říkal Mr. David, look there, take a photo. Za necelou hodinu jsme u jezera a čekáme ve frontě na loď, která nás převeze na druhou stranu. Čekání trávím focením solí obalených kamenů na břehu jezera. Pak jsem chvíli v taxíku sám s jednou s Íránek. Asi 40 letá paní se se mnou začne bavit a ptá se co tady dělám a vypráví mi o svojí rodině. Pak se nalodíme a přejedeme jezero. Na druhé straně to náš řidič solidně rozjede a jedeme až 170. A ještě mi přitom ukazuje, co si mám vyfotit (no v tý rychlosti bych toho vyfotil).
V půl třetí odpoledne jsme na autobusáku v Tabrízu. Rozhoduji se nevzít taxíka, ale jít do centra pěšky - mělo by to být 5 kilometrů. Cestou dávám pauzu v parku Golestán a pak konečně přicházím do centra města. Tady se mi zase stane něco těžko uvěřitelného. Jdu si to směrem k bazaru se samolepkou "CZ" na batohu a najednou si to ke mě namířil jakýsi člověk evropského vzhledu a říká: "Zdar jak sviňa. Ty vole, dal bych si jedno studený pivo." Koukám na něj a nevěřím. Pak se mi představuje jako Mr. Nasser z tourist centra a už vím, která bije. Pan Nasser je místní legenda a dočtete se o něm v mnoha cestopisech z Íránu. Hned mě zve do své kanceláře na čaj. Jako první mi ukazuje svoji knihu hostů, ve které je hodně zápisů od českých cestovatelů. Přitom neustále zdůrazňuje, že: "I speak seven languages, no problem." Podává mi podrobný info o Tabrízu a okolí a hlavně cestě na sopku Sabalan. Doporučuje mi se ubytovat v levném hotýlku Mashad, který je asi jen 200 metrů od jeho kanceláře. Zakotvím tedy tam. Ubytování je jednoduché a sprcha se musí platit zvlášť, ale na přespání mi to bohatě stačí. Navečer pak jdu do tabrízského bazaru, který má údajně 35 kilometrů chodeb, přes 20 vchodů a téměř 6000 obchodů. Koupíte tady prakticky všechno - od baterie do koupelny přes koberec, digitální foťák až po koření všeho druhu. K večeři dávám dva kebaby, placku a pečený rajčata a celé zapíjím to výborným čerstvým melounovým džusem.
Následující den ráno si v malé snídárně vedle hotelu dávám snídani - čaj, medové máslo a velká placka za 12 korun. Dopoledne pak odcházím z hotelu a beru taxíka na východní terminál. Mají tam odtud odjíždět autobusy do města Meshkin Shahr, které leží přímo pod sopkou Sabalan (4814m). Taxikář mě sice odveze na terminál centrální, ale to nevadí, protože odtud busy do Meshkinu jezdí rovněž. Hned po výstupu z taxíku se mě ujímá chlapík, ptá se kam chci jet a odvede mě k busu směr Meshkin Shahr. Za 150 kilometrů dlouhou cestu platím 10 000 IRR (17 korun). Bus se pomalu zaplní a odjíždíme směr severovýchod do provincie Ardabil. Za 3 hodiny jsme na místě. Řidič nás vyhodil přímo v centru na kruhovém objezdu. Někde by tady měly být jeepy, které jezdí do basecampu, ale žádné nevidím. Jdu kousek po hlavní ulici a pořád nic, tak se ptám. Okamžitě se seběhne asi 10 lidí a dohadujou se, co se mnou. Jeden z nich zavře svůj obchod a zavolá svýho bráchu, co umí trochu anglicky. Autem mě pak vozí po městě a hledají jeep, který by mě odvezl do basecampu. Je to ale trochu problém. Je čtvrtek a navíc mimo hlavní sezónu, takže není nikdo, kdo by se se mnou o jízdu podělil. Po chvilce dohadování, kterého se účastnilo asi tak 15 lidí, jeden řidič souhlasí s cenou 20 USD za výjezd až do BC. Nasedám a za chvíli už jedeme. Řidič je starší Íránec a vypadá jako klaun Krusty ze Simpsonů. Vzadu vezeme otevřené (!) kanystry s benzínem. Snad ani nemusím zmiňovat, že Krusty při řízení samozřejmě kouřil. Doufám, že cestou nevyletíme do vzduchu. Vždy když přejedeme nějaký výmol nebo díru na silnici, tak Krusty pouští volant a otáčí se jestli se to nevylilo. No prostě nářez. Nejdřív jedeme do vesnice Larood, kde odbočujeme a po pěkné asfaltové silničce už stoupáme nahoru. Sabalan už je vidět. Krásná hora. V místě, které se jmenuje Shabil končí asfaltka a dál vede jen kamenitá cesta. Pomalu se škrábeme nahoru a ve čtyři odpoledne jsme v BC - Panako Camp (3670m). Je to jednoduchá útulna, basecamp a mešita v jednom.

výjezd landroverem z Meshkin Shahr do BC pod Sabalanem (3670m)

Z Meshkin Shahru to sem byl docela kus a Krusty mě sem dovezl bez problémů, takže mu platím o něco víc než jsme se domluvili. A to i přesto, že se mu tam vzadu samozřejmě nějaký benzín vylil a mám od toho polité popruhy u batohu. Chlapík je hrozně rád, že jsem mu dal něco navíc a hned běží ke správci shelteru a přinese mi čaj. Pak bere lidi, co akorát slezli dolů, a odjíždí. Jdu se mrknout do boudy. Je to docela sparta - jen dřevěné palandy a uvnitř je navíc solidní bordel. Ve vedlejší budově je ale správce a nabízí mi, že za 25 000 IRR můžu přespat v jedný private místnosti na hromadě koberců. To beru. Chlapík mi vaří čaj, tak mu dávám aspoň pohled Prahy (hned si ho tam pověsil na zeď, takže jestli tam pojedete, tak mrkněte jestli tam pořád visí). Pak jdu na aklimatizační procházku. Je pěkné počasí, takže fotím a v 3900 metrech to obracím a jdu zpět do BC.

Kompletní galerie fotek je zde

Když přijdu zpátky do BC, tak je tam skupina Ázerbajdžánců. Dá se s nimi gavariť pa ruski, což je super, protože se dá aspoň nějak konverzovat. Jsou z Astary, města na břehu Kaspického moře a zítra taky chtějí nahoru. Aspoň nebudu sám. Společně se fotíme a pak jdeme ke správci na čaj. V devět jdu spát. Z koberců jsem si poskládal téměř plnohodnotnou matraci, takže spaní je celkem pohodlné. Ve dvě ráno se probouzím zimou. Do spacáku házím dvě kapsle chemického tepla (výborná věcička) a za chvíli je to ok. Vstávám v půl šesté a jdu ven. V noci trochu nasněžilo. Ázerbajdžánci mi hned dávají horký čaj. Dvěma z nich je ale blbě, takže zůstavají u chaty. Před půl sedmou společně vyrážíme. Cesta vede východním hřebenem, takže už jdeme za doprovodu slunečních paprsků. Ujdeme sotva 100 výškových metrů a další z Ázerbajdžánců zvrací, o chvíli později pak další. Mě je ok, ale když kolem mě lidi zvracej, tak bych nejradši taky. Navíc oni místo aby to otočili, tak jdou samozřejmě dál a navíc šíleně pomalu. Jdu napřed a pomalu stoupám svým tempem. V 4000m na ně docela dlouho čekám, ale pořád nejdou, tak pokračuju dál. Od 4100 metrů je terén mírnější, ale pomalu začínám pociťovat výšku a dělám častější pauzy. Zároveň někde kolem této výšky začíná sníh. Přicházím k ceduli, která označuje hranici 4400 metrů. Svůj dosavadní výškový rekord na Nadelhornu jsem tímto překonal. Pořád je slušné počasí, svítí slunce, teplota akorát a jen slabý vítr. Dál se mi ale jde blbě. Začíná mě trochu bolet hlava a tempo je 20 kroků a pauza na vydýchání. Postupně mě dojdou 3 Íránci, co brzo ráno vyjeli do BC. Ve 4500 metrech tak ztrácím svou vedoucí pozici. Zároveň se ke mně přibližuje chlapík, kterého bych podle oblečení a vybavení tipnul spíš na Švýcara. Kolem krku má pověšenou GPS, tak se ptám na výšku. Umí anglicky a sděluje mi, že jsme 4647 metrů vysoko. A hned mě podporuje ať jdu dál, že už je to kousek. Jmenuje se Majid, je z Tabrízu a vlastní IT firmu (to vysvětluje ty hadry od Mammuta). Ještě je tady se spolulezcem Alím, ten ale anglicky neumí nic. Ptám se jak to, že jde tak rychle, když ještě ráno byl v Tabrízu. Jeho aklimatizace musí být mizerná. Na podzim prý chce jet na Ama Dablam, tak sem jezdí každý pátek trénovat.
Dostáváme se na vrcholové plato a za chvíli jsme u kráterového jezera na vrcholu ve výšce 4777 metrů (dle GPS). Výstup mi tedy trval sakra dlouho, víc než 5 hodin. Jezero je ještě kompletně zamrzlé. Led údajně roztává až v druhé polovině července. Počasí je stále ok, ale už se honí mraky a chvíli jsme dokonce v mlze. Děláme rychle fotky než se to do mraků ponoří kompletně. Pak se ještě vyškrábu na jednu ze skal nad jezerem, jenže přichází mrak, takže nevidím nic. Po doplnění energie se dáváme na sestup. V mlze se nám daří sejít z cesty a lezeme dolů nějakým prudkým kuloárem, kde by to pomalu chtělo lano. Dole v BC jsme ve tři odpoledne a mám toho tak akorát. Rychle balím batoh a hned bereme jeep dolů do Shabilu, kde má Majid auto. Jede nás 5 a chlápek chce po každým 40 000 IRR. Majid se s nim hádá, ale řidič chce prostě tolik. V Shabilu naházíme věci do auta a vyrážíme směr Tabríz.

Kompletní galerie fotek je zde

Cestou stavíme na jídlo a kupujeme ovoce. Do Tabrízu se dostáváme až večer a Majíd mě ještě bere k nim do firmy. Naprosto luxusní kanceláře. Hned mi nabízí jídlo a ukazuje fotky z jeho výstupů. Pak mi objednává taxi do centra a na další den mě zve na oběd. Ubytovávám se opět v hotelu Mashad a jdu hned spát.
Další den ráno zajdu na vydatnou snídani, projdu se po bazaru a před polednem jedu taxíkem k Majídovi do firmy. Na oběd jdeme do restaurace přes ulici. Dáváme hovězí chello kebab, rýži a hustou polívku. Vynikající. Po obědě mě Majid ještě bere do populárního parku El Goli a následně mi objednává taxi do centra. Odpoledne si prohlédnu Modrou mešitu, která už ale moc modrá není, protože byla poničena častými zemětřeseními. Modrá mozaika se zachovala pouze kolem hlavní brány. Večer pak mám sraz s lidma z Couchsurfingu a čekám, kdo se objeví. Nakonec přijíždí Alireza ve svém Paykanu (íránský lidový vůz) a jedeme zase do El Goli parku, kde dáváme několik rund ovocných nealkoholických piv. Alireza mi osvětluje spoustu aspektů současné íránské společnosti.
Ráno si to mířím k panu Nasserovi pro informace, protože se chci posunout dál do Teheránu a Esfahánu. Hned mi nabízí jestli nechci dneska do horské vesnice Kandovan, která je asi 80 kilometrů jihovýchodně od Tabrízu, a je to něco jako Kapadocie v Turecku. Kapadokie bez západních turistů? To zní dobře. Beru. Už tam jsou na auto dva Francouzi a jeden Holanďan, takže se tam akorát vejdu. Cena výletu jsou 4 eura :-). Zapakuju batoh, odhlásím se z hotelu a věci si nechávám u Nassera. Jdu si dát oběd - obligátní chello kebab, placku, pečený rajčata a zam zam limonádu. V jednu odpoledne odjíždíme a řidiče nám dělá Nasserův bratr. Jede jak Schumacher, umí několik slov česky a chvíli pouští CD s českýma písničkama. Za necelou hodinu jsme v Kandovanu. Projdeme celou vesnici - všechny domy jsou vytesané do skály. Zpátky v Tabrízu kupuju ještě jídlo na cestu a vyzvedávám si batoh u Nassera. Na bus nádraží kupuji za 70 000 IRR (120 CZK) lístek do 650 kilometrů vzdáleného Teheránu. V 21:30 odjíždíme. Sedím sám, takže se dá spát. V Zanjanu pak bohužel nastupují silně věřící lidi. Chlapíkovi, co má s sebou čtyři kuželky (ženský) se pořád něco nelíbí. Cizí chlapi podle něj sedí moc blízko jeho kuželkám, takže pomalu celý bus si musí přesednout. Uprostřed noci stavíme na pumpě, kde se strhne docela solidní bitka. Nejdřív se do sebe pustili dva chlapíci, ostatní se je snažili odtrhnout a nakonec se porvalo asi 10 lidí. Přijíždí policie a začíná se to řešit. Naštěstí se nikdo z našeho busu nezapojil, takže můžeme jet.

Kompletní galerie fotek je zde

V půl šesté ráno jsme v Teheránu. Cesta trvala jen 7 hodin (téměř celou cestu to byla 3 proudá dálnice). Teherán je hlavní město Íránu a má údajně kolem 14 miliónů obyvatel. Už takhle brzo je doprava solidně hustá a všude jsou mraky lidí. A taky je slušný vedro. Na autobusáku dávám batoh do úschovny a jdu pěšky k památníku Azadi. Poté jedu metrem (lístek na 2 jízdy stál 3,50 Kč) do centra na náměstí Imána Chomejního. Nic zajímavýho tady ale není, takže se jedu mrknout k bývalé americké ambasádě, která je hned vedle stanice metra Talaqani. Už u výlezu z metra mě na zdi vítá velký nápis "Down with the U.S.A.". V podobném duchu je pak pomalovaná celá jedna dlouhá zeď. Potom se jedu mrknout na teheránský bazar, kde je ale neskutečných lidí a nedá se tam dost dobře pohybovat. takže po hodině jdu pryč. Zajdu do net kavárny a dívám se na předpoveď počasí v Esfahánu. Od zítřka má být přes 40 stupňů ve stínu. Tak do toho se mi fakt nechce, protože tady v Teheránu bylo 37 a už to jsem snášel docela blbě. V Teheránu už není nic dalšího k vidění, takže jedu zpátky na autobusák a přemýšlím co dál. Nakonec se rozhodnu to otočit zpátky do Tabrízu. V tom vedru bych si Esfahán a Qom sotva užil. Odjezd do Tabrízu je za 20 minut a o půlnoci jsme v cíli. Beru taxíka do centra a opět přespávám v hotelu Mashad.
Další den je čistě odpočinkový a celý den ho trávím v Tabrízu. Následující den ráno pak začínám řešit jak se dostanu zpátky do Evropy. Jdu za Nasserem pro radu. Dostávám čaj a je mi doporučen přímý bus až do Istanbulu. Cesta ale trvá přes 35 hodin, do čehož se mi sakra nechce. Nedovedu si představit, že budu tak dlouho sedět v autobusu. Nasser ale hned mi volá do kanceláře autobusové společnosti a prý je ještě poslední volné místo na dnes večer. Beru to. Aspoň nebudu muset nikde přestupovat a navíc cena za přímý bus je naprosto luxusní - 23 euro za 2000 kilometrů dlouhou cestu. Nasser mi mění prachy a já běžím do kanceláře zaplatit lístek. Společnost se jmenovala Mihan Safar a měli i přímé busy do Sýrie, Arménie a Ázerbajdžánu. Ve 22:30 odjíždíme. Jsem usazen až úplně dozadu. Vedle mě sedí kluk stejně starý jako já. Jmenuje se Armin, studuje v tureckém Izmiru a umí anglicky, takže se hned dáváme do řeči a cesta aspoň líp ubíhá. Před hranicí stavíme na pumpě a řidič tankuje naftu co to jenom jde (v Turecku stojí litr asi 20 krát víc!). Zároveň jsme v obležení veksláků, kteří nabízejí směnu riálů na liry. Ve 4 ráno pak přijíždíme na hranici.
Vystupujume, bereme bágly a jdeme směr íránská kontrola. Armin jde do banky uhradit jakýsi výstupní poplatek ve výši 60 000 IRR, který musí každý Íránec za výjezd ze země zaplatit. Děkuju pěkně. Celkově na hranici panuje naprosto neuvěřitelný chaos a jsou tady davy lidí - bohužel zrovna dnes je tady asi 10 autobusů silně věřících lidí, kteří se jedou modlit do Sýrie. Pokud jste zvyklí na systém, že je fronta a po jednom se chodí k okénku, kde je vám pas zkontrolován, orazítkován a hned vrácen, tak na to zapomeňte. Na íránské straně fungovala všeho všudy jedna přepážka, u které se tlačilo odhadem 100 lidí. Odkládám batoh, abych se mohl líp cpát dopředu. Daří se mi dostat na dosah okýnku. Armin je za mnou, podává mi svůj pas a já se cpu dál. Už jsem u okýnka a snažím se pasy podat celníkům, jenže bezúspěšně. Po stole se jim na několika hromadách válí odhadem 80 pasů. Neskutečný chaos. Občas zavolají nějaké jméno, dotyčný se snaží prodrat k okýnku a možná se mu do ruky dostane i jeho pas. Nějaký Íránec vedle mě dostal sice íránský pas, jenže ten patřil nějaké mladé holce. Po asi půlhodině se mi daří dát naše pasy dovnitř a následuje asi hodina čekání. Můj pas končí na obrovské hromadě, takže doufám, že se s ním ještě někdy setkám. Jeden z celníků pak bere celou tuto hromadu a jde ven mimo budovu, kde pak pasy rozdává. Dostávám svůj doplněný o íránské výstupní razítko. Pak už jen čekáme na bus. Další hodina uběhne a konečně se otvírá dvojitá brána a my vjíždíme do sekulárního Turecka. Jakmile se zamkne brána, tak některé ženy z našeho busu odhazují šátky a chlapi hned po orazítkování pasu na turecké straně běží do duty-free koupit piva a whisku. Jakoby z těch Íránců spadla zátěž, jsou najednou takový veselejší a uvolněnější. Na turecké straně to jde kupodivu hladce a za necelou hodinu můžeme jet. Hned kousek za hranicí nás pro změnu staví turecká armáda a kontrolujou pasy. Turecký vojáček prohlíží můj pas a nezapomene připomenout, že Turecko před pár dny porazilo na ME 2008 Českou republiku 3:2. Ještě, že mě fotbal vůbec nezajímá.
V Dogubeyazitu, prvním tureckém městě, stavíme na snídani. Bohužel je zataženo a bájný Ararat není vidět. Dál následuje téměř nekonečná cesta východním a středním Tureckem. Navečer pak zastavujeme někde u pumpy a musím změnit autobus. Dvě společnosti se dohodly, že si vymění pasažéry. Normálně by oba busy stavěly v Ankaře a Istanbulu, ale z mého busu se stává bus jedoucí pouze do Ankary a z busu konkurence pouze bus jedoucí do Istanbulu. Loučím se s Arminem, protože ten jede do Ankary. V druhém autobusu se ale seznamuju s klukem z Káhiry, co už 4 měsíce cestuje po Blízkém východě. Je to Egypťan, ale konvertoval na křesťanství. Zajímavé je, že všechny věci má v jen 30 litrovém baťůžku. Údajně mu jeho hlavní batoh ukradli na leťišti v Dubaji. Ráno jsme v Istanbulu. Jedeme přes obří most přes Bospor a jsme v Evropě. Autobus staví na Aksaray, kousek od stanice Laleli. Jdeme s Egypťanem na tramvaj. Já jedu na Sultanahmet, on k Taksimu na německou ambasádu (chce se pokusit získat vízum). Loučíme se a já mířím do hostelu Big Apple, kde jsem již pobýval loni. Cena sice oproti loňsku o 5 YTL poskočila, ale i tak je to ok. Asi 3 hodiny spím a pak jdu nakupovat do bazaru resp. okolních ulic.
Následující den v poledne odjíždím autobusem do Sofie, kam bychom měli přijet v půl desáté večer. Jenže s námi jede Izraelec a na hranicích má sakra problémy. Nejdřív ho jen vyslýchají. Ale pak přijíždí auto s tajnýma a normálně toho Izraelce zatýkají. Nevím o co šlo, ale každopádně hustý. Tímto získáváme asi hodinu a půl zpoždění a v bulharském hlavním městě jsme až v jedenáct večer. Z bankomatu získávám leva a jdu hledat ubytování. Jenže všude je plno. To není možný, loni v červenci tady člověk o turistu nezavadil. Nakonec nacházím útočiště v hostelu Red Star, kousek od nákupní třídy Vitosha boulevard. Je to za 9 eur na noc včetně snídaně. Následující den jsem chtěl jet na Vitošu, ale je vedro a nechce se mi v tom lézt někde po kopcích. Místo Vitošy jdu na koupaliště Spartan :-). Večer je pak v jednom z bytů na ulici Generála Skobeleva party od Couchsurfingu. Sejde se asi 30 lidí - převážně Bulhaři, někdo ze Srbska a dokonce pět Čechů. Takže je z toho taková správná slovanská kalba. Zpátky na hostel se dostanu až někdy ve 4 ráno.
Poslední den už je víceméně jen čekání na odpolední letadlo domů do Prahy. V půl sedmý večer přistáváme na Ruzyni. Jdu se domů dát dohromady, protože další den ráno mám promoci :-).