Dlouhých 6 měsíců plánování uběhlo, diplomka obhájená, škola hotová a cesta do Íránu má tedy zelenou. Snad všichni moji známý, co cestujou, lezou po horách nebo oboje, cestu z důvodu zkoušek nebo nutnosti zvyšování našeho či cizího HDP odmítli, takže jedu sólo.
Na první úsek cesty se mi podařilo sehnat levnou letenku, takže v Praze na Ruzyni sedám do letadla a za zhruba hodinu a třičtvrtě jsem v Sofii. Je akorát po bouřce a docela zima. V kiosku kupuju biljéty na autobus a přidávám se k čekajícímu davu. Bus má jezdit v intervalu 7 minut, ale přijíždí až po 40 minutách. Jedeme pomalu úplně narvaným autobusem do centra. Hlavní město Bulharska zažívá v pátek odpoledne komplexní dopravní kolaps, takže u Orlova mostu jsme až za víc jak hodinu. Pomalu se sunu směrem do centra a hledám směnárnu, ale skoro všechny jsou zavřený. Nakonec najdu jednu se slušným kurzem kousek od stanice metra Serdica. Pak hned mířím na autobusový nádraží a kupuju lístek na 20:30 do Istanbulu se společností Metro. Je to sice o 10 leva dražší než konkurence, ale jejich busy jsou opravdu komfortní. V bufáči ještě stíhám pizzu a dobrý bulharský pivo jménem Zagorka :-).
Cesta docela ubíhá, autobus je poloprázdný, takže se dá docela spát. Na hranici Turci celkem buzerujou, hrabou se v báglech a kufrech jak šílený. V šest ráno jsme na istanbulském otogaru, je zima, asi jen 13 stupňů a chvíli dokonce prší. Jedu metrem a tramvají na Sultanahmet a v parku pak ještě chvíli pospávám. Pak jdu vyměnit prachy a tramvají přejíždím Galatský most a z přístaviště Karakoy jedu lodí k asijskému nádraží Haydarpasa, odkud večer odjíždí vlak Vangolu Ekspresi do východního Turecka. Kupuju lístek do lůžkovýho vagónu a platím 73 lir za cestu, která by podle jízdního řádu měla trvat 42 hodin. Batoh nechávám v úschovně a vracím se lodí zpátky do Evropy. Poflakuju se po Velkém istanbulském bazaru, odpoledne pak nakupuju nějaký jídlo a pití na cestu, sním 4 donery a vracím se lodí na asijskou stranu. Vlak odjíždí načas, v 17:50 se rozjíždíme směr Ankara, Kayseri, Malatyia a jezero Van Golu.
Vlak je docela plný, ale lůžkový vagón je téměř prázdný, takže jsem v kupé sám. Někdy v noci projíždíme Ankarou, druhý den v jednu odpoledne (hodinu zpoždění oproti jízdnímu řádu) přijíždíme do Kayseri ve střední Anatolii. Asi 20 kilometrů od města se tyčí téměř čtyřtisícový vulkán Erciyes Dagi, který je zhruba od 2800 metrů ještě téměř celý pod sněhem. Dál pak vlak pokračuje směrem na severovýchod do Sivasu a pak zase prozměnu na jihovýchod do Malatyie, kam přijíždíme někdy v noci. Další den ráno stavíme v nějaké malé kurdské vesničce, kde pak kvůli problémům na trati trčíme dlouhých 8 hodin. Vyrážíme až v době, kdy už jsme měli být v Tatvanu, naší cílové stanici. Trať se dál vine údolím řeky Eufrat, pak stepí směrem k sopce Nemrut a jezeru Van Golu kam přijíždíme v půl devátý večer s 8 a půl hodinovým zpožděním. Nakonec ta cesta ale byla docela v pohodě, fakticky jsem se 2 dny válel v posteli :-).
Ještě ve vlaku jsem se dal do řeči s tureckým manželským párem, co ale už asi 30 let žije v Německu, a taky se chtějí ještě týž večer dostat do města Van, na východní straně jezera. Ještě se k nám přidává jeden chlapík z Ankary, takže od nádraží bereme taxi do přístavu, kde zjišťujeme, že dneska už žádná loď nejede. Takže zase taxíkem jedeme do centra a daří se nám ještě chytnout dolmuš, který objíždí jezero jižní cestou. Za asi 2 a půl hodiny šílené noční jízdy (Turek jel chvílema snad 150) jsme ve Vanu. Loučím se s Turkama a začínám hledat nějaký místo na přespání. Je půlnoc a jsem celkem grogy. V hotelu Buyuk Asur to celkem bez problému usmlouvám z 54 na 35 lir, ale níž chlápek jít nechce, takže jdu hledat dál. Nakonec zakotvím v hotelu Kervan za 20 lir. Nic moc, ale co se dá dělat. Chlápek z recepce je evidentně teplej a pořád mě zve do sprchy. Česky ho posílám do prdele a jdu spát.
Ráno vstávám už asi v šest, slunce tady na východě vychází hrozně brzo - je tady stejný čas jako v například o 2000 kilometrů západněji ležící Sofii. V kanceláři společnosti Vangolu Turizm kupuju lístek na autobus do íránského města Orumyieh. V devět přijíždí dolmuš, který mě převeze do jiné kanceláře, kde čekám další hodinu a po desátý odpoledne konečně přijíždí iránský autobus. O půl hodiny později se rozjíždíme směr Írán. Jsem skoro tam, sen se stává realitou!
Nejdřív jedeme kolem jezera Van Golu. Konečně ho vidím, má nádherně tyrkysovou barvu a v dálce je vidět čtyřtisícová sopka Suphan Dagi. Pak už ale nabíráme směr jihovýchod a stoupáme do hor. Nejdřív přejíždíme sedlo ve výšce 2230 metrů, později pak dokonce 2740 metrů. Směrem na jih jsou ještě zasněžené hory, které dosahují výšky až 4000 metrů. Asi 80 kilometrů před hranicí stavíme v horách u pumpy a je pauza na oběd. Už z Vanu byly všude kolem silnice rozmístěné jednotky turecké okupační armády a spousta checkpointů kde kontrolujou. Jak se blížíme k irácké hranici, tak jich samozřejmě přibývá. Je tady k vidění těžká vojenská technika. Děla, tanky, dokonce i rakety. Hotová hra na válku. U křižovatky silnic vedoucí do Hakkari a směrem na hraniční přechod s Íránem je velký checkpoint. Čekáme skoro hodinu. Kolem nás projíždějí plný autobusy tureckých vojáků, o kousek dál stojí plně vyzbrojené tanky. Všude na okolních kopcích jsou kulometný hnízda. No zajímavý to tam bylo.
Během čekání na kontrolu se se mnou začal bavit chlapík co seděl přede mnou. Byl to Íránec jménem Azád, bylo mu 36 a uměl velmi dobře anglicky. Ptá se mě, co tady dělám a kam jedu atd. Poté vstupuje do busu příslušník turecké armády, který se tak zhruba před měsícem začal holit - no takový děcko to bylo, a kontroluje pasy. Můj se mu samozřejmě nezdá, tak se otočí a s mým pasem kráčí ven. A do prdele... U řidiče se však zastaví, obrátí se a zeptá se mě, jestli Írán. No jasně, že Írán, kam bych tady asi tak jel, ty hňupe? Pas mi je vrácen a můžeme jet. Projíždíme posledním tureckým městem Yuksekova a zároveň jsme vzdušnou čarou asi jen 30 kilometrů od Iráku. Za asi další půlhodinu jízdy po šílené silnici jsme na hranici Esendere - Sero. Je to barák v horském sedle ve výšce asi 2100 metrů, jinak kde nic tu nic. Na turecké straně je velký portrét Mustafa Kemaly Ataturka, na íránské straně pak portrét Ajatoláha Chomejního, vůdce Islámské revoluce v roce 1979. Před budovou stojí turecké tanky a vojáci s kalachama.
Celý bus vystupuje a jdeme na kontrolu pasů. Všechny přepážky jsou zavřený, protože Turci prý mají pauzu na oběd - byly 3 odpoledne. Pomalu se tvoří menší fronta, turecký pohraničníci na nás koukají z kanceláře, ale dělat nepůjdou. Po asi 20 minutách se jeden z nich teda zvedne a začne úřadovat. Po chvíli ale končí a že se máme přesunout k jeho kolegovi. Když mám jít na řadu, tak zase, že se máme přesunout zpátky k původnímu okýnku, kde už však sedí jiný celník a už od pohledu je to debil. Dávám mu můj pas, což ho lehce rozhodí. To tam snad ještě neměl (přes tenhle přechod jezdí tak sotva 3 % baťůžkařů, drtivá většina používá severní přechod Bazargan). Nejdřív zkoumá odkud, že to vlastně jsem. Pak celým pasem důkladně listuje a nakonec odchází. Pak přichází a blekotá cosi o vízu. Jenže mi žádný vízum do Turecka nepotřebujeme, ty hňupe, to by mi ho dali asi už v Kapikule (hranice s Bulharskem). Pak zase odchází a přichází s kolegou a hrabou se v nějakém seznamu zemí a hledají Českou republiku. Mezitím se za mnou pochopitelně udělala slušná fronta. Pak pro změnu zkoumá moje turecký razítka z loňska, pořád z mýho pasu něco opisuje do počítače. Dokonce tam přepisoval něco z mýho ruskýho víza. Fakt jsem nechápal. Po víc jak půlhodině dostávám do pasu vytoužené černé výstupní razítko a jdu krátkou chodbou na íránskou stranu. Mříž je zavřená, musím několik minut počkat až se objevuje íránský policajt a otvírá mi. Dávám mu pas, zkontroluje mi vízum a pokyne rukou ať jdu dál a mříž zase zamyká. Vstupuju do haly, na zdi visí portét Ajatoláha Chomejního. Celník odnáší můj pas do kanceláře a tam ho zkoumá celá skupinka. Zároveň se tam ale objevuje Azád a ujišťuje mě, že vše bude ok, že je zde se mnou. Rovněž se mi omlouvá, že se nemohl vrátit zpátky na tureckou stranu. Tlumočí otázky celníků a po asi 5 minutách dostávám do pasu razítko a vstupuju na území Islámské republiky Írán.
Autobus už čeká jenom na mě, takže musíme hned jít. Azád venku odhání veksláky, prý mi ve městě domluví mnohem lepší kurs. Nastupujeme do busu, Azád mi překládá, co je napsáno na mojí imigrační kartičce a dává mi další tipy ohledně Orumiyeh. Ještě je poměrně zajímavý, že když jsme byli na turecký straně, tak jsem nevěděl, že si s sebou máme vzít i zavazadla, takže batoh jsem nechal v autobusu. Nikdo se mě na hranici na zavazadla neptal, takže můj batoh projel hranici a ani o něm nikdo nevěděl :-). Pak pomalu klesáme do údolí a za asi půl hodiny jsme na autobusovém nádraží. Všichni na mě koukají, sem fakt moc turistů nejezdí. Azád stopuje taxíka a jedeme do centra. Pak mě vede do směnárny, kde mi domlouvá naprosto luxusní kurs 14 500 IRR za jedno euro. Měnim 100 babek a dostávám tedy necelý 1,5 miliónu riálů. Měl jsem vypsaných pár hotýlků, ale Azád mě vede do 3* hotelu Darya a domlouvá mi slevu, takže nakonec mám 2 lůžkový pokoj za pouhých 16 Euro na noc včetně snídaně. Na Írán je to sice dost, ale aspoň se pořádně zregenuruju na další cestu. Nakonec z Azáda vypadne, že je členem něčeho jako je u nás městské zastupitelstvo. Společně se fotíme, dává mi svoje číslo, že kdyby něco, ať mu hned zavolám. Odcházím na pokoj, dávám sprchu, beru čistý věci a razím do ulic města a pokouším se vstřebat ten kulturní šok. Právě vrcholí dopravní špička, ulice jsou plný lidí. Asi 15 letý typ otravuje, tak mu česky říkám, že už mě pěkně sere. Na to reagoval odchodem a už se nevrátil :-). Většina žen je celá v černém, ale některý holky mají barevný šátek, který jim zakrývá jen část vlasů, k tomu tmavý kabátek, který sahá nad kolena, pod tím normálně džíny nebo tmavý kalhoty a k tomu třeba kecky. Prostě si hledají cesty, jak se oblíkat moderně a přitom vyhovět předpisům diktovaným náboženskými gerontokraty. A hodně Íránek jsou opravdu krásný ženský! Kupuju pití, dávám něco jako vařenou bramboru a později ještě výborný chello kebab a populární zam zam limonádu. Asi v devět večer se vracím na hotel, dávám zase sprchu a pak koukám na CNN. George Bush akorát označuje Írán za hrozbu světového míru...
Další den hned po snídani balím batoh a vyrážím směrem autobusové nádraží, odkud se potřebuju dostat do Tabrízu. Ještě na pokoj mi volá Azád a ptá se jestli je všechno ok. Venku na ulici, když si chci stopnout taxi, tak se mě přiřítí týpek a pořád mele: "Hello, my brother Germany, come, come...". No ok, tak teda jdu. Jeho brácha má malý obchůdek v bazaru a umí dobře anglicky. Ze začátku má debilní otázky typu jestli má naše země vojáky v Iráku, ale nakonec ok. Vymýšlí mi program, že teď mě jeho brácha bude hodinu provázet po městě, pak se vrátíme sem a půjdeme na oběd a pak, že půjdeme tam a tam. Vysvětluju mu, že to nemůžu, že odpoledne potřebuju být v Tabrízu. Tak nakonec nařizuje svýmu bráchovi, aby mě hodinu provázel po městě, pak mě odvezl na autobusový nádraží a posadil mě do busu směr Tabríz. Jeho brácha sice uměl anglicky tak 10 slovíček, ale nakonec mi ukázal kostel (ano v Íránu jsou křesťanské kostely) Panny Marie, kde je údajně pochován jeden ze 3 králů, koupil mi zmrzku, jel se mnou městským busem (zde jsem vzbudil náležitou pozornost a každý, kdo uměl anglicky se se mnou chtěl bavit) na autobusák a odvedl do kanceláře společnosti, která jezdí do Tabrízu. Pak zmizel tak rychle, že jsem mu ani nestačil poděkovat. V kanceláři mi vysvětlujou, že můžu jet buď 4 hodiny busem za 20 000 IRR nebo 2 hodiny sdíleným taxíkem přes jezero Urmia za 60 000 IRR. Vcelku jednoznačně beru druhou možnost - 150 kilometrů taxíkem za 100 korun. Navíc k tomu jezeru jsem se chtěl podívat tak jako tak. Platím a za asi 5 minut vyrážíme. Jedou se mnou 2 Íránky a 1 Íránec a samozřejmě řidič, který mi celou dobu říkal Mr. David look here, look there, take a photo:-). Za necelou hodinu jsme u jezera a čekáme ve frontě na loď, která nás převeze na druhou stranu. Čekání trávím focením solí obalených kamenů na břehu jezera. Pak jsem chvíli v taxíku sám s jednou s Íránek. Asi 40 letá paní se se mnou začne bavit a ptá se co tady dělám a vypráví mi o svojí rodině, že prý sestra je v USA jako lékařka apod. Pak se nalodíme, přejedeme jezero, náš řidič to rozjede a chvílema jedeme až 180. A ještě mi přitom ukazuje, co si mám vyfotit (no v tý rychlosti bych toho vyfotil:-).
Asi v půl třetí odpoledne jsme na autobusáku v Tabrízu. Rozhoduju se nevzít taxíka, ale jít do centra pěšky. Mělo by to být asi 5 kilometrů. Cestou dávám pauzu v parku Golestán a pak konečně přicházím do centra města. Tady se mi zase stane něco těžko uvěřitelnýho. Když cestuji mimo Evropu, tak mám na batohu "CZ" jako se dává na auto. Jdu si to směrem k bazaru se samolepkou CZ na batohu a najednou si to ke mě namířil jakýsi pán evropského vzevření a říká: "Zdar jak sviňa. Ty vole, dal bych si jedno studený pivo.". Koukám na něj a nevěřím. Pak se mi představuje jako Mr. Nasser z tourist infocentra a už vím, která bije. Pan Nasser je místní legenda, dočtete se o něm i v dalších cestopisech. Hned mě zve do své kanceláře na čaj, tak jdu. Jako první mi ukazuje svoji knihu hostů, ve které je i hodně zápisů od českých cestovatelů. Pořád zdůrazňuje, že "i speak seven languages, no problem". Pak mi dává podrobný info o Tabrízu a okolí a hlavně cestě na sopku Sabalan. Rovněž nabízí průvodce Lonely Planet Írán za 6 Euro. To samozřejmě hned beru, protože u nás stojí snad 750,-. Doporučuje mi se ubytovat v levném hotýlku Mashad, který je asi jen 200 metrů od infocentra. Ubytovávám se tedy tam. Dostávám třílůžkáč, ale jsem tam sám. Je to hodně jednoduchý, sprcha se musí platit zvlášť, ale na přespání to bohatě stačí. Navečer pak vyrážím do tabrízského bazaru, který má 35 kilometrů chodeb, více jak 20 vchodů, téměř 6000 obchodů a koupíte tam fakticky všechno. Od baterie do koupelny přes koberec, digitální foťák až po koření všeho druhu. Kupuju nějaký ovoce (1 kg banánů za 12 korun) a jídlo na další den. K večeři dávám dva kebaby, placku a pečený rajčata a zapíjím to výborným čerstvým melounovým džusem.
Následující den ráno si v malé snídárně vedle hotelu dávám výbornou snídani - čaj, medové máslo a velká placka za 12 korun. Dopoledne pak odcházím z hotelu a beru taxíka na východní terminál, odkud mají odjíždět autobusy do města Meshkin Shahr, které leží přímo pod sopkou Sabalan (4814m). Taxikář mě sice odveze na terminál, ovšem nikoliv východní, ale centrální. Moc to nevadí, protože odsud busy do Meshkinu jezdí rovněž. Hned po výstupu z taxíku se mě ujímá nějaký chlapík a lámanou angličtinou se ptá kam chci jet. Okamžitě mě vede k busu, platím 10 000 IRR (17 korun) za 150 kilometrovou jízdu. Bus se pomalu plní a za půl hodiny už jedeme směr severovýchod do provincie Ardabil. Za 3 hodiny jsme na místě. Vyhodili nás přímo v centru na kruhovém objezdu. Někde by tady měly být landrovery, které jezdí do basecampu, ale žádné nevidím. Jdu kousek po hlavní ulici, pořád nic, tak se ptám. Okamžitě se tam seběhne asi 5 lidí a dohadujou se, co se mnou. Jeden z nich zavře svůj obchod, vezme svýho bráchu, co umí trochu anglicky a autem mě vozí po městě a hledají landrover, který by mě odvezl do basecampu. Je to trochu problém, protože se obvykle najde víc lidí a o cenu se pak podělí, jenže je čtvrtek a navíc mimo hlavní sezónu, takže to musím zatáhnout celý sám. Po chvilce dohadovaní, kterého se účastnilo asi tak 10 lidí, jeden souhlasí s cenou 20 USD za výjezd až do BC. Loučím se a nasedám do landroveru a za chvíli už jedeme. Brutálně tam smrdí benzín. Můj řidič je starší Íránec a vypadá jako klaun Krusty ze Simpsonů. Vzadu vezeme ještě nějaký otevřený (!) kanystry s benzínem. Snad ani nemusím zmiňovat, že při řízení řidič samozřejmě kouřil. Vždycky když přejedeme nějaký výmol nebo díru na silnici, tak chlápek pouští volant a otáčí se jestli se to nevylilo. No prostě síla. Nejdřív jedeme do vesnice Larood, kde odbočujeme a po pěkné asfaltové silničce už stoupáme nahoru. Sabalan už je vidět, krásná hora. V místě, které se jmenuje Shabil končí asfaltka a dál vede jen kamenitá horská cesta. Landrover se pomale škrábe nahoru a asi ve čtyři odpoledne jsme u Panako Campu (3550m), což je místní útulna, basecamp a mešita v jednom.
výjezd landroverem z Meshkin Shahr do BC pod Sabalanem (3550m)
Z Meshkin Shahru to sem byl docela kus a chlapík mě sem bez nějakých problémů dovezl, takže mu platím o něco víc než jsme se domluvili a to i přesto, že se mu tam vzadu samozřejmě nějaký benzín vylil a mam od toho politý popruh u batohu. Chlápek je hrozně rád, že jsem mu dal něco navíc a hned běží ke správci shelteru a přinese mi čaj. Pak bere nějaký lidi, co akorát slezli dolu a odjíždí.
Jdu se mrknout do shelteru. Je to docela sparťanský, dřevěný palandy a solidní bordel a odpadky. Ve vedlejší budově je ale správce a nabízí mi, že za 25 000 IRR můžu přespat v jedný takový místnůstce na hromadě koberců. To beru. Chlapík mi vaří čaj, tak mu dávám aspoň pohled Prahy (hned si ho tam pověsil na zeď, takže jestli tam pojedete, tak mrkněte jestli tam pořád visí :-). Pak si jdu nalehko udělat aklimatizační procházku. Zatím mě jenom lehce bolí hlava, ale hodně piju, tak to snad bude ok. Postupuju pomalu, je pěkný počasí, takže fotím a v 3900 metrech to potom obracím a jdu zpátku do BC.
Když přijdu zpátky do BC, tak tady stojí landrover a je tady skupina Ázerbajdžánců, což se super, protože se s nima dá gavariť pa ruski. Jsou z Astary, města na břehu Kaspického moře, a zítra taky chtějí nahoru. Ok, aspoň nebudu sám. Společně se fotíme a pak jdeme ke správci na čaj. Asi v devět jdu spát. Z koberců jsem si poskládal téměř plnohodnotnou matraci, takže se mi spí docela dobře. Ve dvě ráno se ale probouzim zimou. To řeším chemickým teplem, který dávám dovnitř spacáku a za čtvrthodiny je to ok - výborná věcička, která nezabere skoro žádný místo v batohu. Vstávám v půl šestý, v noci trochu nasněžilo. Ázerbajdžánci jsou už venku, jeden z nich mi hned nese horký čaj. Dvěma z nich je ale blbě a tak zůstavají u chaty. Před půl sedmou vyrážíme. Je to východní hřeben, takže slunce už krásně svítí. Ujdeme sotva 100 výškových metrů a další z Ázerbajdžánců zvrací, o chvíli později pak další. Mě je docela ok, ale když kolem mě lidi zvracej, tak bych nejradši taky. Navíc oni aby to otočili, tak jdou samozřejmě dál a navíc šíleně pomalu. Jdu teda dopředu a pomalu stoupám svým tempem. V asi 4000 metrech na ně docela dlouho čekám, ale pořád nejdou, tak pokračuju dál. Od 4100 metrů je terén mírnější, tak se jde dobře, ale pomalu začínám pociťovat výšku. Dělám častější pauzy a začíná mě trochu bolet hlava. Zároveň někde kolem téhle výšky začíná sníh. Pak přicházím k ceduli, která označuje hranici 4400 metrů, takže svůj dosavadní výškový rekord na Nadelhornu jsem už překonal. Pořád je hodně slušný počasí, svítí slunce, teplota akorát, lehký vítr. Dál se mi ale jde sakra blbě, hlava bolí víc a navíc se přidává takový divný pocit v žaludku. Udělám 20 kroků a musím dát pauzu a vydýchat. Postupně mě došli 3 Íránci co brzo ráno k chatě přijeli landroverem a ve 4500 metrech tak ztrácím svoji vedoucí pozici :-). Taky se ke mně zespoda přibližuje chlapík, kterýho bych podle oblečení tipnul spíš na Švýcara nebo Rakušáka. Kolem krku má pověšenou GPS, tak se ptám na výšku. Umí anglicky, takže mi sděluje, že jsme 4647 metrů vysoko a hned mě podporuje ať jdu dál, že už je to kousek. Jmenuje se Majid, je z Tabrízu a vlastní IT firmu (tak proto ty Mammut hadry:-). Ještě je tady se spolulezcem Alím, ten ale anglicky neumí nic. Ptám se jakto, že jde tak rychle, když ještě ráno byl v Tabrízu, že jeho aklimatizace musí být nulová. Prý na podzim, že chce jet na Ama Dablam, tak sem jezdí každý pátek trénovat :-).
Dostáváme se na vrcholové plato a za dalších 5 minut jsme u kráterového jezírka na vrcholu ve výšce 4777 metrů (alespoň tolik ukazovala GPS). Výstup mi trval sakra dlouho, víc než 5 hodin. Jezírko je samozřejmě ještě kompletně zamrzlé, led prý roztává až v druhé polovině července. Počasí je zatím ok, ale už se honí mraky a chvíli jsme dokonce v mlze. Děláme rychle fotky, točíme videa, než se to do mraků ponoří celý. Pak se ještě škrábu na jednu ze skalek nad jezerem, jenže přichází mrak, takže nevidím nic. Po malý svačince a obligátním vrcholovém čaji se dáváme na sestup. Všechno už je samozřejmě v mlze, takže dokonce sejdeme ze správný cesty a lezeme dolu nějakým prudkým kuloárem, kde už to chvílema je i na lano. Dole v BC jsme v 15 hodin a já jsem docela grogy. Celkem rychle balím batoh a hned bereme landrover dolů do Shabilu, kde má Majid auto. Jede nás 5 a chlápek chce po každým 40 000 IRR. Majid se s nim hádá, ale řidič chce prostě tolik. V Shabilu naházíme věci do auta a vyrážíme směr Tabríz.
Cestou stavíme na jídlo a ještě někde kupujeme ovoce a do Tabrízu se dostáváme někdy v sedm večer. Majíd mě bere k nim do firmy. Naprostý luxus, fakt koukám. Hned mi nabízí jídlo a v notebooku ukazuje fotky z jeho výstupů. Pak mi objednává taxi do centra a na další den mě zve na oběd. Pozvání samozřejmě přijímám, protože odmítnutí je tady urážka. Ubytovávám se opět v hotelu Mashad a dokonce dostávám stejný pokoj.
Další den ráno zajdu opět na výbornou snídani, poflakuju se po bazaru a před polednem pak beru taxi k Majidovi do firmy. Dneska už je plná zaměstnanců, celkem asi 20 lidí. Hned se o mě zajímají a ti co umí anglicky se hned chtějí bavit. Pak jdu jenom s Majidem na výborný oběd. Máme hovězí chello kebab, rýži a hustou polívku. Pak mě ještě bere do místního velmi populárního parku El Goli a následně objednává taxi do centra k Modré mešitě.
Prohlídnu si Modrou mešitu, která už ale moc modrá není, protože byla zničena častými zemětřeseními. Mozaika se zachovala pouze kolem hlavní brány. Potom jdu pěšky do centra. Cestou dávám několik výborných ovocných džusů, stavím se v internet kavárně a kupuju nějaký jídlo. V půl sedmý pak mám sraz přes Couchsurfing a čekám, kdo se objeví. Nakonec přijíždí Alireza ve svém Paykanu a jedeme zase do El Goli parku, kde dáváme několik rund ovocných nealkoholických piv. Ochutnal jsem snad všechny příchutě a některý jsou docela dobrý, obzvlášť broskvový mi chutnalo. Alireza mi osvětluje spoustu aspektů současné íránské společnosti. Hlavně o vztazích mezi mladými Íránkami a Íránci. Je to celé jeden velký paradox, který můj evropský mozek asi těžko někdo pochopí. Pak jedeme šílenou tabrízskou dopravou zpátky do centra. Stíhám ještě jeden kebab a jdu spát.
Ráno si to hned mířím k panu Nasserovi pro informace, protože se chci posunout dál do Teheránu a Esfahánu. Hned mi nabízí jestli nechci dneska do horské vesnice Kandovan, která je asi 80 kilometrů jihovýchodně od Tabrízu a je to něco jako Kapadocie v Turecku, akorát že bez západních turistů. Prý už tam jsou na auto dva Francouzi a jeden Holanďan, takže se tam akorát vejdu. Cena by měla být asi 4 eura, tak to hned beru. Sbalím si batoh, vypadnu z hotelu a věci si nechávám u Nassera. Jdu si dát oběd - obligátní kebab, placku, pečený rajčata a zam zam limonádu. V jednu odpoledne odjíždíme autem, řidiče nám dělá Nasserův bratr. Jede jak Shumacher, umí několik slov česky a chvíli pouští CD s českýma písničkama. Za necelou hodinu jsme v Kandovanu. Projdeme celou vesnici, je to zajímavý - domy vytesaný do skály. Pak zase zpátky do Tabrízu. S Holanďanem jdeme na Internet, volám domů (v Íránu se nedá z budky volat do zahraničí), pak nakupuju ještě nějaký jídlo a vyzvedávám si batoh u pana Nassera. Na autobusáku kupuju za 70 000 IRR (asi 120 CZK) lístek do 650 kilometrů vzdáleného Teheránu. V 21:30 odjíždíme. Nejdřív sedím sám, takže se dá spát, ale v Zanjanu nastupujou nějaký silně věřící a týpkovi, co má s sebou asi 4 úplně zahalený ženský se pořád něco nelíbí. Že snad cizí chlapi sedí moc blízko jeho kuželkám, takže pomalu celý bus si musí přesednout. Fakt katastrofa tyhle silně věřící lidi. Pak stavíme na pumpě, kde se strhla nevím kvůli čemu docela solidní bitka. Nejdřív se do sebe pustili dva chlapíci, ostatní se je snažili odtrhnout, ale nakonec se porvalo asi 5 lidí. Přijíždí policie a začíná se to řešit. Naštěstí nikdo z našeho busu se do toho nezapletl, takže můžeme jet.
V půl šesté ráno jsme v Teheránu, takže cesta trvala jen 7 a půl hodiny (téměř celou cestu to byla 3 proudá dálnice). Čekal jsem to delší. Takže jsem v hlavním městě Íránu, které má údajně 14 miliónů obyvatel. Už takhle brzo je doprava fakt hustá, všude mraky lidí. A taky je slušný vedro. Na autobusáku dávám batoh do úschovny a jdu pěšky k památníku Azadi. Pak dál na metro (lístek na 2 jízdy stál 3,50 Kč) a jedu do centra na náměstí Imána Chomejního. Nic zajímavýho tady ale není, takže se jedu mrknout k bývalé americké ambasádě, která je hned vedle stanice metra Talaqani. Už jak vylezu z metra, tak mě na zdi "zdraví" velký nápis "Down with the U.S.A.". Podobně je pak pomalovaná celá jedna dlouhá zeď. Zajímavý je třeba obraz, který znázorňuje Sochu svobody a místo hlavy je lebka. Kousek od ambasády se se mnou dokonce začala z ničeho nic bavit holka. Ptá se odkud jsem, proč jsem v Íránu a jak se mi tady líbí. Když se ale objeví lidi, tak rozhovor raději ukončuje. O chvíli později v parku se se mnou baví další holka (mimochodem fakt pěkná) a ta už na lidi kolem evidentně kašle. Nikdo nám naštěstí nic neřekl, takže ok. Potom jedu směr teheránský bazar, kde je ale neskutečných lidí a dost se tam nedá procházet, takže po hodině jdu pryč. Ještě zajdu do net kavárny a dívám se na počasí v Esfahánu - 39 stupňů. Tak do toho se mi fakt nechce, protože tady v Teheránu bylo 36 a už jsem to snášel docela blbě. Jedu zpátky na autobusák a přemýšlím co dál. Nakonec se rozhoduju to otočit zpátky. Tak jako tak mi tady zbývá k návštěvě až dost (Shiraz, Maschad, Qom...), takže sem budu muset stejně ještě jednou :-). Kupuju teda lístek zpátky do Tabrízu. Bus jede asi za 20 minut a je poloprázdný. O půlnoci jsme v Tabrízu, beru taxíka a opět přespávám v hotýlku Mashad.
Další den trávím v tabrízském bazaru, kupuju všechno možný a ochutnávám to co jsem zatím neochutnal :-). Zkrátka relaxační den. Následující den ráno pak začínám řešit jak se dostanu zpátky do Evropy. Jdu za panem Nasserem pro radu. Dostávám čaj a je mi doporučen přímý bus až do Istanbulu. Cesta ale trvá to 35 hodin, do čehož se mi sakra nechce. Nedovedu si představit, že budu tak dlouho sedět v autobusu. Prý je to ale komfortní bus (Volvoooo, jak by řekl pan Nasser) a staví každé 2 až 3 hodiny. Hned mi volá do kanceláře autobusové společnosti a prý je ještě poslední volné místo na dneska večer. Tak to beru, aspoň nebudu muset nikde přestupovat a čekat na další spoj. Navíc ta cena je naprosto luxusní - 24 euro za téměř 2000 kilometrů dlouhou cestu. Nasser mi mění prachy a já běžím do kanceláře a kupuju lístek. Společnost se jmenovala Mihan Safar a měli i přímé busy do Sýrie, Arménie a Ázerbajdžánu. Odpoledne ještě nakupuju nějaký drobnosti, pak to všechno zabalím a batoh si nechávám v kanceláři. Ještě jdu na kebab a pár ovocných džusů (vypil jsem jich tady za celý svůj pobyt desítky). Ve 22:30 odjíždíme. Jsem posazen až úplně dozadu a vedle mě sedí kluk stejně starý jako já. Jmenuje se Armin, studuje v tureckém Izmiru a umí anglicky, takže se hned dáváme do řeči a cesta aspoň líp ubíhá. Před hranicí stavíme na pumpě a rveme naftu kam to jenom jde (v Turecku stojí litr asi 20 krát víc!). Taky jsme v obležení veksláků, kteří nabízejí směnu IRR na YTL. Asi ve 4 ráno jsme na hranici.
Vystupujume, bereme bágly a jdeme směr íránská kontrola. Armin jde nejdřív do banky uhradit jakýsi výstupní poplatek ve výši 60 000 IRR, který musí každý Íránec, co opouští Írán musí zaplatit. Tak to děkuju pěkně. Celkově na hranici panuje naprosto neuvěřitelný chaos a je tady hrozných lidí. O chvíli později se od Armina dozvídám důvod. Bohužel zrovna dnes je tady asi 10 autobusů silně věřících lidí, kteří se jedou modlit do Sýrie. Pokud jste zvyklí na systém, že je fronta a po jednom se chodí k okénku, kde je vám pas zkontrolován, orazítkován a hned vrácen, tak na to zapomeňte. Na íránské straně bylo všeho všudy jedno okýnko u kterýho se v době našeho příchodu tlačilo asi tak 100 lidí. Odkládám batoh, abych se mohl líp cpát dopředu. Po asi 15 minutách se mi podařilo dostat na dosah okýnku. Armin je za mnou a podává mi svůj pas a já se cpu dál. Už jsem u okýnka a snažím se pasy podat celníkům, jenže bezúspěšně. Po stole se jim na několika hromadách válí odhadem 80 pasů. Neskutečný chaos. Občas zavolají nějaké jméno, dotyčný se snaží prodrat k okýnku a možná se mu do ruky dostane i jeho pas. Nějaký Íránec dostal sice íránský pas, který ale patří nějaké mladé holce a dokonce je v něm i vízum do USA. Po asi půlhodině se mi daří dát naše pasy dovnitř a následuje asi hodina čekání. Naše pasy končí v takové obrovské hromadě, takže doufám, že se s ním ještě někdy setkám. Jeden z celníků pak bere celou tuhle hromadu a jde ven mimo budovu, kde pak pasy rozdává. Dostávám svůj orazítkovaný a čekáme na bus. Další hodina uběhne a konečně se otvírá dvojitá brána a my vjíždíme do sekulárního Turecka. Jakmile se zamkne brána, tak některé ženy z našeho busu sundavají šátky a chlapi hned po orazítkování pasu na turecké straně běží do duty-free koupit piva a whisku. Jakoby z těch Íránců spadla nějaká zátěž. Jsou najednou takový veselejší a uvolněnější. Na turecké straně to jde kupodivu hladce a za necelou hodinu můžeme jet. Hned ale asi 2 kilometry za hranicí nás pro změnu staví armáda a kontrolujou znova pasy. Turecký vojáček když prohlíží můj pas, tak ihned nezapomene připomenout, že Turecko před pár dny porazilo na ME 2008 Českou republiku 3:2. Ještě, že mě fotbal vůbec nezajímá...
Dál pak stavíme v Dogubeyazitu na snídani. Bohužel je zataženo, takže Ararat není vidět. Dál následuje téměř nekonečná cesta východním a středním Tureckem. Navečer pak zastavujeme někde u pumpy a musím změnit autobus. Dvě společnosti se dohodly, že si vymění pasažéry. Normálně by oba busy stavěly v Ankaře a Istanbulu, ale z mýho busu se stává bus jedoucí pouze do Ankary a z busu konkurence pouze bus jedoucí do Istanbulu. Loučím se teda s Arminem, protože ten jede do Ankary, kde bude přestupovat na bus do Izmiru. V druhém autobusu se ale seznamuju s klukem z Káhiry, co už 4 měsíce cestuje po Blízkém východě. Je to Egypťan, ale konvertoval na křesťanství a je velkým kritikem islámu. Na mnoha jeho argumentech se s ním shoduju. Zajímavý je, že všechny věci má asi jenom v 30 litrovém baťůžku, protože jeho hlavní batoh mu prý ukradli na leťišti v Dubaji. Ráno jsme v Istanbulu. Jedeme přes obří most přes Bospor a jsme v Evropě. Zpátky na starém kontinentě. Autobus staví na Aksaray, kousek od stanice Laleli. Jdeme s Egypťanem na tramvaj, já jedu na Sultanahmet, on k Taksimu na německou ambasádu. Chce se pokusit získat vízum a pokud to nevyjde, tak pojede do Sýrie :-). Loučíme se a já mířím do hostelu Big Apple, který už znám z loňska a který více než doporučeníhodný. Cena sice oproti loňsku o 5 YTL poskočila, ale i tak je to ok. Asi 3 hodiny spím a pak jdu nakupovat do bazaru resp. okolních ulic. Dávám několik donerů. Večer ještě jdu dělat noční fotky Modré mešity.
Následující den ve 12 odjíždím autobusem do Sofie, kde bysme měli být v půl desátý večer. Jenže s náma v busu jede nějaký Izraelec a na hranicích má sakra problémy. Nejdřív ho vyslýchají a pak přijíždí dokonce auto s tajnýma a normálně ho zatýkají. Nevím o co šlo, ale každopádně hustý. Tímto získáváme asi hodinu a půl a zpoždění a v bulharském hlavním městě jsme až v jedenáct večer. Vybírám nějaký leváky z bankomatu a jdu rychle hledat hostel. Jenže všechno je plný. To není možný, loni v červenci tady člověk o turistu nezavadil. Nakonec nacházím útočiště v hostelu Red Star, kousek od ulice Vitosha boulevard. Je to za 9 eur na noc včetně snídaně. Příští den se poflakuju po městě. Chtěl jsem jet na Vitošu, ale je vedro, takže se jdu jenom podívat na Alexandra Něvskýho a Ruský kostel. Večer pak jdu na party od Couchsurfingu (www.couchsurfing.com), která se koná v jednom z bytů na ulici Generála Skobeleva. Nakonec se sejde asi 30 lidí, převážně Bulhaři, někdo ze Srbska a dokonce 5 Čechů, takže je z toho taková správná slovanská kalba. Do hostelu se vydávám až někdy ve 3 ráno. Mám trochu upito, ale přesto se mi daří dělat pěkný noční fotky chrámu Alexandra Něvskýho.
Poslední den už je víceméně jenom čekání na odpolední letadlo domů do Prahy. V půl sedmý večer přistáváme na Ruzyni. Jdu se domů dát dohromady, další den mám promoci :-).
