Česká republika   Krkonoše
      Šumava, Jizerské hory
  Jeseníky, Králický Sněžník
Švýcarsko   Bernské Alpy
        Walliské Alpy
Itálie   Hochfeiler
         Monte Vioz
Slovinsko   Julské Alpy
Bulharsko   Rila
Řecko   Dírfi
Turecko   Ararat
Gruzie   Kazbek
Arménie   Aragats
Írán   Sabalan, Damávand
Maroko   Jebel Toubkal
Nepál   Langtang Himal
Čína   Lamo She Shan

přechod Weissmiesu - 4020m


11. - 15. 8. 2005

Původně jsem chtěl jet do Itálie na Monte Vioz (3645m), ale nakonec zvítězily opět Walliské Alpy.

Autobus zastavuje v Sankt Gallenu něco po půl sedmé ráno a já hned jdu na vlak směr Zürich, kde přesedám a jedu dál přes Bern, Thun a Goppenstein až do Brigu, odkud je to do Vispu už jen jedna stanice lokálkou. Ve Vispu cestou z nádraží na autobus ještě doplňuju v COOPu zásoby a pak sedám na bus a za 15.20 CHF (300 CZK) se nechávám odvézt 25 kilometrů do Saas Almagell (1672m). Ještě na zastávce do sebe nacpu asi kilo banánů a dávám se na výstup směr chata Almageller Hütte (2896m). Počasí je takřka ideální - oblačno, ale žádná sauna. Asi po hodině pochodu dávám delší pauzu u mostu přes ledovcovou říčku. Projdu kolem seníku Stafel (2200m) a horského hotelu Almagelleralp (2194m) a stoupám dál směr chata. Když jsem v necelých 2400m tak začíná pršet a přestává až když jsem kousek pod chatou. Hned po příchodu na chatu se jdu ubytovat - místo v lageru jsem si raději rezervoval telefonicky už z domova. Spát jdu už v osm, protože ráno se vstává ve čtyři.
Chatař v chatě rozsvěcí ve čtyři hodiny ráno. Všichni ve spěchu berou batohy a mizí v jídelně na snídani. Já se ze spacáku deru o deset minut později a mizím pro změnu ven před chatu vařit čaj. Je jasno a obloha je posetá tisíci hvězd. Mraky jsou na hranici 2600m a teploměr ukazuje slabé 3 stupně. Vařím litr čaje a do toho sypu něco glukózy, aby bylo z čeho při výstupu brát energii. Švýcaři a Angláni pomalu vyráží za svitu čelovek směr sedlo Zwischbergenpass (3268m). Pozoruju v terénu se pohybující světýlka - dvě skupiny jdou úplně špatně a zjevně je pod sedlem čeká nějaká ta improvizace. Od chaty odcházím v 5:10 jako poslední. Mraky o něco stouply a je pořádná mlha, takže se mi cesta nehledá úplně nejlépe. Nějakým zázrakem jsem ji ale neztratil a za hodinu a něco jsem v sedle Zwischbergenpass, kde doháním skupinu pěti Švýcarů. Kousek za sedlem je první sníh, pak ještě na pár desítek výškových metrů po kamenech a začíná velké sněhové pole. To končí až v 3750m na začátku skalnatého hřebene vedoucího na jižní vrchol (3972m). Leží tady asi 5 až 10 čísel nového sněhu. Nasazuju mačky, protože pod prašanem je to pořádně zmrzlý. Na skalnatém hřebínku leží samozřejmě také nový sníh a obtížnost je zhruba za II UIAA. Na několika místech musím hodně zkoumat, kudy to vzít nahoru, abych nezahučel jihozápadní stěnou dolů. Na jižním vrcholu se otvírá nádherný výhled do Itálie - je vidět i jezero Lago Maggiore, a zároveň tady začíná závěrečný firnový hřeben k hlavnímu vrcholu (4020m). Nasazuju mačky a pokračuju dál. Jsou dobré sněhové podmínky, takže přechod hřebene je snadnou záležitostí. Krátce před desátou stojím na vrcholu a kochám se parádním výhledem na asi 20 čtyřtisícovek a směrem do Itálie. Několik minut po mně přichází na vrchol dva Švýcaři, co se mnou vystoupili od Almageller Hütte. Domlouváme se, že společně sestoupíme ledovcem Trift na Hohsaas (3100m). Fouká ledový vítr, takže po 10 minutách začínáme sestupovat. Proti nám se nahoru valí doslova davy lidí, kteří ráno vyjeli lanovkou na Hohsaas. Hodně jich nahoru táhne horský vůdce, ale potkáváme i několik sólochodců. Zrovna na tomhle ledovci bych to bez špagátu nechodil. Asi ve dvanáct jsme na Hohsaas, loučím se Švýcarama a pomalu sestupuju dál na mezistanici lanovky na Kreuzboden (2397m). Je to prudký sestup 700 výškových metrů a kus před stanicí už toho mam plný zuby. Hodin přibývá, takže po kratší pauze vyrážím směr Almagelleralp, kde jsem za hodinu a půl. Pak se doslova ve stavu klinický smrti sunu posledních 700 výškometrů nahoru k chatě. Trocha statistiky pro milovníky dlouhých jednodenních tůr - čas pochodu celkem: 14hod 30min; převýšení: 2150m nahoru i dolu.

   

Ráno se probouzím se až před desátou dopoledne, když venku přistává vrtulník se zásobama. Před polednem pak jdu nalehko na švýcarsko-italskou hranici do sedla Sonnigpass (3147m). Počasí není úplně ideální, je mlha a jenom občas se to protrne a je něco vidět. Cesta vede od chaty po celou dobu po suti a skalních blocích a až asi jen posledních 200 metrů před sedlem se přejde na plochý ledovec. V sedle čekám jestli se mraky na italské straně trochu neprotrhnou a nebudou aspoň nějaké výhledy. Nakonec mám štěstí a na asi deset minut se otvírá parádní výhled na italskou stranu. Pak jdu zpět k chatě, kde jsem asi za hodinu a půl. Vařím hodně pozdní oběd a před půl sedmou večer začínám sestupovat na Almagelleralp, kde si pak už za soumraku zalézám do bývalého seníku Stafel (2200m) a přečkávám tady na seně noc.
Ráno se mi vůbec nechce vylézt, takže ven se deru až v půl devátý. Počasí je parádní, sluním se venku a snídám. V jedenáct sestupuju do Saas Almagell. Počasí se během sestupu rychle kazí a nebe se plní černými mraky. Rozhodnu se nejít na Britannia Hütte (3030m), ale jdu do Saas Fee s tím, že se nechám vytáhnout na mezistanici Maste 4 a k chatě to dojdu pěšky. Jenže ještě než dojdu do Saas Fee, tak se spouští déšť a nabývá na intenzitě. A vůbec to nevypadá, že by mělo přestat. Ve stanici lanovky studuju ceny. Přemýšlím, že bych se nechal vytáhnout až na Felskinn (2989m), odkud je to na Britanniu slabá hodinka chůze, ale 27CHF je na mě moc. Jdu do centra Saas Fee a pozdě odpoledne to pak kvůli špatnýmu počasí v horách definitivně balím. A když už jsem vrazil prachy do EuroDomina na 3dny, tak ho alespoň pořádně využiju. Jedu vlakem do Ženevy, kde jsem v půl devátý. Jenže pořád leje, takže z prohlídky města moc nemám. Před půlnocí jdu na vlak a jedu do Bernu.

   

V Bernu už dál nic nejede, takže se halím do spacáku a spím na lavičce na nádraží. Před pátou ráno jede první vlak do Winterthuru, kde přesedám a jedu k Bodamskému jezeru do Kostnice. Vystupuji na tamním nádraží v domnění, že jsem stále ještě ve Švýcarsku. Později ale zjišťuji, že už jsem v Německu, což se projevuje zejména (po přepočtu na koruny) výrazně nižšími cenami. Jdu parkem podél jezera a zalézám si na takovou dřevěnou vyhlídkovou věž, co je postavená mezi stromy na břehu Bodamského jezera. Tady se dávám trochu dohromady a konečně snídám. Pak se vracím zpátky do města, které mezitím pořádně ožilo. V Německu jsou oproti Švýcarsku ceny opravdu lidové, takže nakupuju jídlo a další věci. Hledám sochu Husa nebo alespoň nějakou zmínku o něm, ale nic. Odpoledne jdu zpátky na nádraží a jedu do Zürichu, kde si dávám asi na 3 hodiny zastávku na prohlídku centra. Navečer pak vlakem do Sankt Gallenu, odkud mi v půl devátý večer jede bus do Prahy. RESUMÉ - super akce, přechod Weissmiesu doporučuji