výstup na Nadelhorn - 4330m

7/2006

Někdy začátkem července jsem Tomášovi v mailu nenápadně navrhnul, jestli by nechtěl jet na Nadelhorn, který jsem měl ve walliské dolině Saastal vyhlídnutý od loňska. Zprvu nejasná odpověď se o pár desítek minut později změnila v "Jo, tak se mnou předběžně počítej.". Odjezd se stanovil na poslední červencové dny a než jsme poslední červencový pátek konečně vyrazili směr Wallis, tak se cíl expedice změnil nejdřív na Alphubel, pak se tam nějak zamotal Dom a Weisshorn a následně se to celé změnilo na Bernské Alpy a Aletschhorn. No a ve finále se to vrátilo na Nadelhorn a k tomu přibalený Strahlhorn. K celé akci se opět připojila Tomášova skorožena Eva, takže 28.7. mě oba seveřani vyzvedávají v Praze a vyrážíme v již tradiční sestavě směr Švýcarsko.
Po nutné zastávce u strýčka Donalda před Rozvadovem překračujeme čáru a prorážíme si cestu dál přes Regensburg, Mnichov a Memmingen do Lindau, kde se na krátký úsek noříme do Rakouska. Projedeme rakouský Bregenz a následuje přechod do Švýcarska v Sankt Marghareten. Máme trošku obavy, protože i při sebemenší lustraci našeho vozu by to asi nedopadlo dobře. Ale celník v půl čtvrté ráno pomalu usíná opřený o zeď celnice a nechce ani vidět pasy. Hned za celnicí zastavujeme a jdu koupit dálniční známku. Jenže jediné prodejní místo označené "Autobahnvignetten" je zavřené, takže nezbývá než se po okreskách prokousat do Sankt Gallenu, kde je otevřená pumpa a konečně se nám tak daří získat vytouženou samolepku. Pak jedeme dál po dálnici a někde před Zürichem to zapíchnem na odpočívadle a dopřáváme si asi 3 hodiny spánku.
Ráno pokračujeme tou nejdelší a nejpohodlnější, trasou po dálnici přes Zürich a Bern směr Ženevské jezero. Dál pak údolím Rhóny, kde nás před Martigny čeká popojíždění v koloně. Potom následuje Sion a Sierre, kde končí dálnice a následuje poslední úsek po okresce. V Turtmannu ještě bereme plnou za cenu v přepočtu nižší než u nás a zanedlouho už se z Vispu škrábeme přes Stalden nahoru do doliny Saastal. Na horní parkoviště v Saas Almagell přijíždime před jednou odpoledne, něco málo pojíme a jdeme na inspekci do ani ne hodinu chůze vzdáleného Saas Fee. Motáme se mezi lufťákama, procházíme obchody a pak v COOPu nakupujeme pár věcí (dokonce i relativně dost věcí je v přepočtu jenom o něco málo dražší než u nás, loni mi to tu připadalo dražší). Navečer se vracíme na parking, naházíme věci do auta a velmi nenápadně se za dohledu hostů z okolních hotelů a penzionů odebereme kus nahoru nad vesnici. Tomáš s Evou tady předtím našli pěkné místo u řeky, tak se soumrakem rozbalujeme karimatky a halíme se do spacáků. Uprostřed noci kolem nás běhá liška.
Ráno vstáváme v šest a vracíme se na parkoviště. Uvaříme snídani, batohy dáváme do finální podoby a v půl osmý vyrážíme směr Saas Fee a chata Mischabel Hütte, která je o 1700m výš. Za 40 minut jsme v Saas Fee. V 1900m projdeme krátkým tunelem v lavinové bariéře a následně se do nás již s definitivní platností opírá slunce. Následuje krátký úsek po louce a most přes ledovcovou řeku (1930m). Odtud začínají téměř nekonečné serpentíny až do výšky zhruba 2800m, kde začíná zajištěná cesta až k chatě. Ze shora se pomalu začínají valit davy lidí. Pod náma jich taky nestoupá zrovna málo, ale uklidňuji se tím, že spousta z nich nemá na báglech cepíny a lana a že bude noc z neděle na pondělí. Na chatu přicházím chvilku po jedný odpoledne. Jdeme vyřídit ubytování, které jsme rezervovali o dva dny dřív. Nejdřív to probíhá v poklidu, protože se nám věnuje chatařka, ale pak se k tomu přivaří chatař, který má hodně zvláštní styl jednání s lidmi. Asi desetkrát zopakuje, že teda máme nocleh bez polopenze (stojí 56CHF!), ale nakonec se mu podaří sečíst 21+21+21, takže platíme. Dostáváme místa ve vedlejší menší chatě, která v zimě slouží jako winterraum. 21CHF za winterraum? No což pro čtyřku musí člověk něco obětovat a aspoň budeme ve vedlejší chatce sami. Jenže chyba lávky, už teď je v lágru pár lidí a s přibývajícím časem je to horší a horší. Jdeme spát po šestý večer, chata je úplně natřískaná a další lidi ještě přicházejí. Budíka posouváme na 1:45 a doufáme, že se nám ráno podaří těm davům uniknout. V osm večer ještě stačí trochu zapršet. Snad to do rána na šutrech nenamrzne.

   

Kompletní galerie fotek je zde

V noci jsem skoro nespal, v lágru byl hrozný vzduch a navíc někteří Švýcaři tak nějak nemají ve zvyku brát ohled na to, že je po desátý večer a je noční klid. V 1:40 lezu ven před chatu do pořádného mlíka, ale aspoň nefouká a je i relativně teplo. Za chvíli ale už vidím obrysy nočního Saas Fee a o pár minut později je vidět i Lagginhorn a Weissmies na protější straně doliny. Bereme bágly a stěhujeme se ven před chatu, kde za svitu čelovek vaříme čaj a balíme věci. Před třetí ráno vyrážíme a před chatu se hrnou první Švýcaři, protože chatař podává snídani od tří. Cestou k hlavní chatě ho akorát potkáváme, jak jde vzbudit lidi do vedlejší boudy. Ze začátku lezeme po hřebenu po skalních blocích, mineme velký tank na vodu a pomalu se blížíme k ledovci. Když jsme ve výšce 3600m, tak proti nám SESTUPUJOU 4 lidi. Co to je? Noční sestup z Lenzspitze? Máme zašmodrchaný lano, takže chvíli trvá než ho rozmotáme. Pak se navazujeme, nastupujeme na ledovec Hochbalmgletscher a pomalu stoupáme po ledovci směr sedlo Windjoch. Mezitím už je za námi dav čelovek. Chvilku kličkujeme mezi trhlinami, až do jedné spadnu, ale naštěstí jenom po pás, takže se vysoukám nahoru sám. Když dojdeme k začátku prudkého stoupání pod sedlo, tak už jde první družstvo před nás. Stoupáme po vyšlapané stopě a na záda nám dýchá dav vrcholuchtivých oveček, které nahoru táhne guide. Plním si jeden ze svých alpinistických snů, ale zároveň zažívám jednu ze svých nočních můr. Už pod sedlem si Eva začíná říkat o pauzu, ale je Tomášem odmítnuta: "Ne, tady si nemůžeš dát pauzu! Podívej se za sebe, ty nás ušlapou!". Asi 50 výškometrů pod Windjochem nakonec na chvíli zastavujeme a pouštíme další družstvo před sebe. Další pauzu dáváme v sedle, které má skutečně příznačný název - fouká tady o 106.
Pak pokračujeme, již jako součást hlavního pelotonu, dál po sněhovém hřebeni. Eva si každou chvíli říká o pauzu a začínám mít obavu jestli to dneska zvládne až na vrchol. Když jsme ve 4000m, tak na nás začínají dopadat první paprsky, zpoza Lagginhornu vycházejícího, slunce. Nádhera. Pomalu postupujeme dál po hřebeni až do asi 4200m, kde nás čeká první skalní úsek. Drtivá většina lidí obchází hřeben vlevo, málokdo prudkým traversem po sněhu vpravo a my to bereme direkt po hřebeni asi za II UIAA. Pak se jde zase kus po sněhu a poslední úsek je buď výstup po skále nebo prudkým mixem zprava. My jdeme druhou variantou - místama je to prakticky holý led a rovný to taky zrovna není. V osm ráno jsme těsně před vrcholem a pouštíme před sebe tři francouzský Švýcary, kteří nám šlapou na záda. Jenže hoši obmotávají lano kolem kříže a řvou na někoho o 100 výškových metrů níž něco ve smyslu, že se sejdou na vrcholu. Po chvilce mi dochází trpělivost a chlapce z vrcholu defacto vyhazuju, takže se konečně můžeme vyfotit u malého vrcholového křížku (4330m, pro všechny tři z nás výškový rekord a pro Evu navíc první čtyřka). Sestupujeme po hřebeni, ale později to stočíme do miksového svahu, kterým jsme přišli.
Pak seběhneme stejnou cestou do sedla Windjoch. Tam dáváme pauzu a já si ještě vybíhám po návějovém hřebínku na nedaleký Ulrichshorn (3925m). Za půl hodiny jsem zpět, navazujeme se znova na špagát a pomalu se brodíme již značně rozbředlým sněhem dolů. Teď teprve vidíme, že stopa vede v současnosti úplně jinudy než jsme šli ráno. Přecházíme několik chatrných sněhových mostů a ve výšce 3600m ve zdraví opouštíme ledovec. Smotáme lano, uklidíme ledonádobíčko a začíná sestup po šutrech k chatě, kde jsme za asi 20 minut. Z chaty si vezmeme zbytek věcí a po druhý odpoledne, již za doprovodu dešťových kapek, začínáme sestupovat do Saas Fee. Postupně se rozdělujeme - Tomáš letí dolů, já se potácím v ponču uprostřed a někde za mnou jde Eva. Na rozcestí Trift Tomáše doženu a jdeme společně až na náměstí u kostela, kde sebou plácneme na lavičky. Ještě v Migrosu dokoupíme jídlo a pak rovnou do Saas Almagell k autu. Dole toho mám tak akorát, sestup o 2700m nebyla zrovna brnkačka. Hned sedáme do auta a razíme směr Saas Grund, kde zakotvujeme v kempu Mischabel (slušné ceny). V kempu Tomáš vytahuje staneček, ve kterém údajně někdy spal ve třech lidech. No nic, naštěstí se mi ve Felicii spí dobře.

   

Kompletní galerie fotek je zde

Ráno se mi vůbec nechce vstávat, tak ležím v autě až někdy do odpoledne a doslova a do písmene nic nedělám (stejně každou chvíli prší). Liberečáci hned ráno vyrážejí na nákupy do Grundu a Saas Fee a vrací se až odpoledne. Jako další kopec plánujeme buď Strahlhorn nebo Allalinhorn přes hřeben Hochlaubgrat, takže večer volám na Britannia Hütte a chci bloknout 3 místa v lageru. Chatařka mě ale odpálkuje, protože nechceme jejich skvělou polopenzi za 58CHF. Nejsem šetřílek, ale blázen taky ne. Britannia Hütte sice patří SAC, ale je to lufťácká chata (lanovka je nedaleko), takže se to dalo trochu čekat. S Tomášem pak studujeme mapy a hledáme náhradní řešení. Přemýšlíme o výstupu do sedla Mischabeljoch (3850m), tam přespat v bivaku a druhý den nějak dolů. Ale za chvíli to stejně padá, protože na webu zjišťuji předpověď a na čtvrtek to vypadá velmi, velmi špatně - prudké ochlazení, déšť a od 2500m sněžení. Zítra má být ale ještě pěkně, takže se rozhodneme udělat jednodenní výlet do Zermattu.
Ráno jedeme do Staldenu, kde odbočujeme do doliny Mattertal a vyjíždíme až do Täsche. Auto necháváme v novém velkém parkhausu a místo vláčkem za 8CHF jdeme do Zermattu pěšky. Za necelou hodinu jsme tam a konečně vidím Matterhorn v celé jeho kráse. Nikdy jsem na něj nechtěl, ani mě nenapadlo, že bych tam lezl, ale když jsem ho viděl... Jinak příchod do Zermattu je hotové staveniště betonových krabic. U nádraží zjišťujeme ceny lanovek a je to mastný. Projdeme městem a pokračujeme dál až na mezistanici Furi (1864m). Eva s Tomášem si kupují zpáteční lístek na Trockener Steg (2939m) a já se pomalu vracím zpátky do Zermattu. Procházím obchody a odpoledne se všichni scházíme u kostela. Dojdeme zpátky do Täsche, sedáme do auta a jedeme zpět do kempu v Saas Grundu.
Přes noc se naplní předpověď. Ráno je zataženo, prší a od zhruba 2500m leží sníh. Takže to definitivně balíme. Ještě vyjedeme k přehradě Mattmark (2204m) a v místní Bergrestaurant si dáváme vyhlášenou švýcarskou specialitu - rősti, neboli brambory na cibulce. Pak sedáme do auta a jedeme směr domov. Před Sierre odbočujeme na Goppenstein a za 20CHF se necháváme přepravit vlakem tunelem pod Alpama do Kanderstegu. Dál pak Interlaken, Luzern a Zürich. Před čárou bereme ještě za levno benzín, následuje kousek cesty přes Rakousko a deštivý průjezd Německem. V Praze jsme po třetí ráno a Evu s Tomášem čeká ještě hodina jízdy do Liberce.
RESUMÉ: Sice byly v plánu původně čtyřky dvě, ale i tak lze akci prohlásit za úspěšnou..., holt počasí si naplánovat nejde.