výstup přes sedlo Tisenjoch na Fineilspitze

Galerie fotek k této reportáži

Poté, co jsem celé jaro musel trávit na severu Německa, kde nejvyšší bod široko daleko má sotva 150m, se mi první letošní výjezd do Alp (nepočítaje jarní lyžovačku v Zillertálkách) podařilo uskutečnit až koncem července. Cílem je opět Fineilspitze, kterou se nám loni na podzim kvůli velkému množství nového sněhu nepodařilo vylízt.
Na jeden den se vzdávám budování kapitalismu a v pátek ráno vyrážim směr Rozvadov. Dál pak přes Mnichov a Garmisch Partenkirchen do doliny Ötztal. Následuje tradiční výjezd do Ventu, kde parkuju něco po druhé odpoledne. Ještě přebaluju bágl a před třetí razim směr chata Martin Busch, která leží v dolině Niedertal. Převýšení je pouze 600 metrů, ale vzdálenostně je to nějakých 9 kilometrů - za necelý dvě hodiny jsem tam. Je celkem zima, po obloze se honěj černý mraky, ale zatim neprší. Zalejzám do chaty a jdu se hned nahlásit chatařce, noc v lageru pro nečlena za 18 EUR. Chata doslova praská ve švech. Chtěl jsem si dát něco k večeři, ale když vidím jídelnu, kde je to hlava na hlavě, tak si radši jdu ven uvařit něco z vlastních zásob. Ještě za světla jdu spát. V noci pár jedinců v lágru chrápe doslova jako když prase chrochtá (kdo chrápe, ať si bere pokoj). Asi v devět večer pak přichází velmi vydatná bouřka (ostatně jak je letos v létě zvykem).
Ráno vstávám před pátou, venku je hnusně, mlha a lehce prší. Chvíli váhám jestli vyrazit, ale nakonec po malý snídani dobalím batoh a vyrážím nahoru. S přibývající výškou se déšť mění na déšť se sněhem a od zhruba 2800 metrů je z toho slušná vánice. U rozcestí ve výšce 2930 metrů dávám krátkou pauzu, počasí se začíná vylepšovat a chvílema vysvitne i slunce. Dál pak nepokračuju cestou ne směrem k chatě Similaun Hütte, ale víc vpravo do sedla Tisenjoch. Když jsme tudy šli loni na podzim, tak všechno leželo pod vrstvou čerstvýho prašanu a v podstatě stejně to tady vypadá i teď.

   

kompletní galerie fotek je zde

V sedle Tisenjoch se otevírá nádherný pohled směrem do Itálie a mimojiné taky na Cevedale, Gran Zebru a Ortler. Až sem cestu znám z loňskýho podzimu. Následuje krátký prudší stoupání k ledovci, tedy resp. jeho zbytku, protože už z něj moc nezbylo. Výstup na Fineilspitze je tak s výjimkou asi 100 metrů dlouhého rovného úseku zcela ledovceprostý. Ve výšce asi 3350 metrů začíná závěrečný výstup jihovýchodním hřebenem na vrchol. Zpočátku je to jenom dupačka po suti, pak i nějaké to lehké lezení - nejtěžší místo bylo asi II-. V samotném závěru se pak jde po místy exponovaném hřebínku. Směrem do Rakouska toho z vrcholu moc vidět nebylo, do Itálie aspoň ten Ortler. Po asi půlhodině na vrcholu začínám stejnou cestou sestupovat k chatě. Počasí se vylepšilo a slunce už svítí o sto šest. Na chatě jsem pak před třetí odpoledne a protože jsem celou akci již od počátku pojal jako pohodovou, tak se neženu dolů do Ventu, ale dávám si relax u chaty a popíjim pivko :-). Osazenstvo v lageru se naštěstí změnilo, takže se člověk aspoň v klidu vyspal.
V neděli ráno pak přemýšlim, jestli nevyběhnout ještě na Sennkogel (3401m), který se tyčí přímo nad chatou, ale nakonec zvítězí lenost a dávám se rovnou na sestup dolů. Za hodinku a půl jsem u auta, naházím věci do kufru a vydávám se na sedm a půl hodiny dlouhou cestu domů...