výstup přes sedlo Tisenjoch na Fineilspitze

7/2009

Celé jaro jsem musel kvůli práci strávit na severu Německa a letošní první výjezd do Alp se mi tak daří uskutečnit až koncem července. Cílem je Fineilspitze - 3518m, kterou se nám loni na podzim kvůli velkému množství nového sněhu nepodařilo vylézt.
Na jeden den se vzdávám budování kapitalismu a v pátek ráno vyrážím přes Rozvadov, Mnichov a Garmisch Partenkirchen do doliny Ötztal. Následuje tradiční výjezd do Ventu, kde jsem něco po druhé hodině odpoledne. O hodinu později začínám stoupat do doliny Niedertal k chatě Martin Busch. Převýšení je pouhých 600 metrů, ale vzdálenostně je to dobrých 9 kilometrů. Za necelé dvě hodiny stojím u chaty. Je celkem zima a po obloze se honí černé mraky. Zalézám do chaty a jdu se hned nahlásit chatařce. Platím 18 EUR za noc v lageru pro nečlena AV a jdu si vybalit věci. Chata je obrovská a přesto doslova praská ve švech. Chtěl jsem si dát něco k večeři, ale když vidím jídelnu, kde je to hlava na hlavě, tak si raději jdu ven uvařit něco z vlastních zásob. V devět večer pak přichází velmi vydatná bouřka (ostatně jak je letos v létě zvykem). V noci pár jedinců v lágru chrápe doslova jako když prase chrochtá. Kdo chrápe, ať si bere pokoj!
Ráno vstávám před pátou. Venku je hnusně, mlha a lehce prší. Chvíli váhám jestli vyrazit, ale nakonec po malé snídani dobalím batoh a vyrážím nahoru. S přibývající výškou se déšť mění na déšť se sněhem a od zhruba 2800 metrů je z toho slušná vánice. U rozcestí ve výšce 2930 metrů dávám krátkou pauzu. Počasí se naštěstí rychle zlepšuje a začíná svítit slunce. Dál nepokračuji cestou směrem k chatě Similaun Hütte, ale jdu vpravo do sedla Tisenjoch. Když jsme tudy šli loni na podzim, tak všechno leželo pod vrstvou čerstvýho prašanu a v podstatě stejně to tady vypadá i teď v červenci.

   

Kompletní galerie fotek je zde

V sedle Tisenjoch se otvírá nádherný pohled směrem do Itálie na hřeben Cevedale, Gran Zebrú a Ortler. Až sem cestu znám z loňského podzimu. Následuje krátké prudší stoupání k ledovci, respektive k jeho zbytku, protože už z něj moc nezbývá. Výstup na Fineilspitze je tak, s výjimkou asi 100 metrů dlouhého rovného úseku, zcela bez ledovce. Ve výšce 3350 metrů začíná závěrečný výstup jihovýchodním hřebenem na vrchol. Zpočátku je to jenom chůze po suti a až později se přidává i nějaké to lehké lezení (nejtěžší místo bylo asi II). V samotném závěru se pak jde po místy exponovaném hřebínku. Směrem do Rakouska toho z vrcholu moc vidět nebylo, do Itálie aspoň ten Ortler. Po asi půlhodině na vrcholu jdu stejnou cestou zpátky k chatě. Počasí se vylepšilo a slunce už svítí o sto šest. Na chatě jsem pak před třetí odpoledne a protože jsem celou akci již od počátku pojal jako pohodovou, tak se neženu dolů do Ventu. Dávám si relax u chaty, popíjím pivko a ještě jednu noc přespím na boudě. Osazenstvo v lageru se naštěstí změnilo, takže se člověk aspoň v klidu vyspal.
V neděli ráno přemýšlím, jestli nevyběhnout ještě na Sennkogel (3401m), který se tyčí přímo nad chatou. Ale nakonec zvítězí lenost a dávám se rovnou na sestup dolů. Za hodinu a půl jsem u auta, naházím věci do kufru a vydávám se na sedm hodin dlouhou cestu domů.